Klobouk je 50–90(150) mm široký, v mládí polokulovitý, později klenutý až ploše rozprostřený, s pravidelným nebo mírně zvlněným okrajem. Pokožka klobouku je suchá, zpočátku jemně plstnatá, matná, potom téměř holá a poněkud lesklá, v mládí bělavá, šedostříbřitá, později šedohnědá až více či méně hnědavá, vzácněji i se slabým narůžovělým tónem v okrajových částech klobouku, na otlačených místech růžovohnědá. Toto zbarvení klobouku je ovlivněno tenkou vrstvou dužniny pod pokožkou, která je na řezu více či méně hnědá (někdy až růžově hnědá), a začíná se projevovat až v určitém stavu olysání klobouku, nejčastěji od stadia rané dospělosti. Na plodnicích vyrostlých v době delšího sucha se může i na větší části klobouku výrazněji prosadit pro tento druh jinak neobvyklý narůžovělý tón – v takovém případě se obvykle na povrchu klobouku objevují rovněž netypické, hlubší široké praskliny. Rourky jsou v dospělosti 5–10(15) mm dlouhé, v mládí okolo vrcholu třeně stlačené, mělce vykrojené, živě až citronově žluté, ve stáří s více či méně znatelným žlutoolivovým odstínem, na řezu modrající nebo modrozelenající. Póry jsou drobné, okrouhlé, zpočátku uzavřené, v dospělosti do 1 mm velké, zbarvené stejně jako stěny rourek, okrově žluté až okrově hnědavé v dospělosti nebo za sucha, na otlačených místech poměrně silně modrající či modrozelenajici. Výtrusný prach je hnědoolivový. Třeň je pevný, masitý, 50–90(150) × 25–40(60) mm velký, v mládí vejčitě břichatý, potom kyjovitý až válcovitě kyjovitý, nekořenující, na bázi zaoblený, někdy s malým zaobleným či zašpičatělým přívěskem, až 15 mm dlouhým, v horní polovině světle žlutavý až citronově žlutý, ve spodní části se obvykle nachází více nebo méně patrná narůžovělá, karmínově růžova či oranžově načervenalá zóna, většinou ve formě úzkého pásku na hranici spodní třetiny (rozděluje horní žlutou část od spodní časti pokryté bazální plstí), ale v některých případech je velmi výrazná a může být rozšířená po celé délce třeně, stejně jako může také po části obvodu či dokonce zcela chybět. Třeň je pokrytý odshora až do spodní poloviny zřetelnou bělavou, bělavě žlutou až žlutou síťkou. Plst na bázi třeně je zpočátku bělavá, později částečně špinavě žlutavá či naokrovělá. Povrch třeně na otlačených místech modrá. Dužnina je nejprve světle žlutá, nad rourkami a v povrchové vrstvě třeně živěji zbarvená, stárnutím a prosycháním blednoucí, v bázi třeně obvykle více či méně narůžovělá nebo karmínově načervenalá (v některých případech u dospělých plodnic je tato zóna rozšířena dokonce po celé délce třeně), na řezu poměrně silně modrající, zvláště nad rourkami a v horní části třeně, s tendencí slábnutí této oxidační reakce v dospělosti. Chuť je mírná, vůně nenápadná, slabě houbová.
Mikroznaky. Výtrusy jsou (10)11,4–14,2(17,5) × (4,6)5–6(6,7) μm velké, hladké, boletoidního tvaru, skoro vřetenovité nebo vřetenovitě elipsoidní, s mělkou suprahilární depresí, Q = 2,32. Pokožka klobouku je tvořena vláknitým trichodermem s hyfami (3)4–7(9) μm širokymi, které během vývinu plodnic postupně kolabuji. Některé trichodermální hyfy jsou pokryty tenkým gelatinozním obalem. Povrch třeně je pokrytý ostrůvky potrhaného kaulohymenia s roztroušenými plodnými kaulobazidiemi.

Hřib Fechtnerův může byt zaměněn za hřib růžovník – Butyriboletus fuscoroseus (Smotl.) Vizzini & Gelardi, hřib šedorůžový – B. roseogriseus Šutara, M. Graca, M. Kolařík, Janda & Kříž) Vizzini & Gelardi, hřib medotrpký – Caloboletus radicans (Pers.) Vizzini, hřib satan hlohový – Rubroboletus satanas f. crataegi (Smotl. ex Antonin & Janda) Janda & Křiž nebo za hřib plavý – Hemileccinum impolitum (Fr.) Šutara. Hřib růžovník se odlišuje hnědorůžovým až hnědočerveným kloboukem, užšími výtrusy (4,1)4,4–5,1(5,9) μm a nápadnější inkrustací hyf v pokožce klobouku. V případech, kdy sběr pochází z jehličnatých lesů vyšších poloh, připadá v úvahu záměna za hřib šedorůžový, který má žlutý třeň bez charakteristicky vybarvené zóny ve spodní části. Hřib medotrpký se od hřibu Fechtnerova snadno odliší hořkou dužninou, která je ve spodní části třeně bledá, případně poněkud nahnědlá. Mladé plodnice hřibu Fechtnerova by mohly být zaměněny také za hřib satan hlohový, který má bledou až bělavě nažloutlou dužninu ve spodní části třeně, výjimečně i s malými hnědavými nebo červenavými skvrnami, které však netvoří souvisle probarvenou zónu, a absencí hnědavé podpokožkové vrstvy dužniny klobouku. Rozdíly u dospělých plodnic jsou výraznější: póry rourek hřibu satana hlohového mohou být částečně oranžové až načervenalé a dužnina má charakteristický zápach, stejný jako u typických plodnic hřibu satana. U dospělých plodnic hřibu Fechtnerova může naopak chybět karmínově narůžovělá dužnina v bázi třeně, stejně jako i načervenalá zóna na jeho povrchu. Výjimečně připadá v úvahu také záměna hřibu Fechtnerova za hřib plavý, v jehož horní polovině třeně se někdy vyskytuje červený proužek; dužnina hřibu plavého však nikdy nemodrá a obvykle alespoň ve spodní polovině třeně zapáchá po jodoformu a jeho třeň není pokrytý síťkou, ale drobnými šupinkami.

Druh rozšířený převážně ve střední a jižní Evropě, známý je z Belgie, Dánska, Estonska, Francie, Holandska, Itálie, Litvy, Lucemburska, Maďarska, Makedonie, Moldávie, Německa, Polska, Rakousko, Rumunska, Slovenska, Slovinska, Španělska, Švýcarska, Švédska, Ukrajiny, Velké Británie, jižních částí severských států Finska, Norska a Švédska, nalezen byl také v severní Africe (Maroko).
V ČR je znám výskyt hřibu Fechtnerova v teplých oblastech Čech a Moravy. V Čechách je znám z více lokalit v CHKO Český kras (z jehož území byl popsán a má zde jak typovou lokalitu, tak lokality epitypu), jižního okraje Prahy (Velká Chuchle a Radotín), a v centrální až východní části Polabské nížiny (zhruba mezi městy Mladá Boleslav, Lysá nad Labem, Kolín, Pardubice, Holice, Hradec Králové, Hořice a Jičín) a na několika dalších relativně izolovaných lokalitách mimo výše uvedené oblasti výskytu (např. Český Krumlov). Na Moravě jsou hlavními oblastmi výskytu druhu okolí Brna a Znojma, Ždánický les a jižní část CHKO Bílé Karpaty. Mimo tyto oblasti se vyskytuje na dalších vhodných lokalitách v termofytiku (např. na jižní Moravě v CHKO Pálava u Milovic) nebo teplejších částí mezofytika (např. na severní Moravě v CHKO Beskydy u Lužné, u Kopřivnice).

Ektomykorizní druh vázaný především na duby duby (Quercus), buky (Fagus sylvatica), lípy (Tilia) a výjimečně také na další jinými listnáči, například habry (Carpinus). Vyskytuje se ve světlých listnatých lesích v teplejších oblastech v nížinném až pahorkatinném stupni na bazických půdách, zejména na vápencovém podloží. Na rozdíl od některých dalších druhů rodu Butyriboletus nemá v oblibě rybniční hráze, u rybníků se vyskytuje obvykle jen na zalesněných březích s původní geomorfologií terénu.

Letní druh, rostoucí především po předchozích vydatnějších srážkách, v dobrých letech má obvykle dvě výraznější fruktifikační vlny spadající v závislosti na srážkách nejčastěji do druhé poloviny července až první dekády srpna a přelomu srpna a září. Délka fruktifikační vlny je obvykle cca 10 dnů. Roste od druhé poloviny června do první poloviny září, s maximem růstu od druhé poloviny července do první poloviny září, nejčasnější sběry pochází z počátku června, nejpozdější z přelomu září a října, zhruba v následujícím rozdělení: červen 10–15%, červenec 30–35%, srpen 35–40%, září 15–20%.