V divoké formě se v přírodě nevyskytuje. Dodnes není zcela jasný jeho původ. Někteří odborníci se domnívají, že jde o potomka dvouhrbých velbloudů. Podle kosterních zbytků totiž nelze spolehlivě rozlišit zda jde o velblouda jednohrbého nebo dvouhrbého. S ním se také kříží a někteří potomci jsou nadále plodní. Nejstarší nálezy domestikovaných velbloudů jsou známé z Íránu z období před asi 6 000 lety.

Délka těla je přes tři metry, výška až 2,3 metru a hmotnost okolo 500 kilogramů.

V zemích, kde se chová, znají mnoho plemen lišících se hlavně velikostí a výškou. Dodnes jsou důležitými domácími zvířaty v severní Africe, Arábii, Přední a Malé Asii až do Indie. Chovají se jako jezdecká zvířata, nosiči nákladů ale i pro maso a kvalitní vlnu.

Živí se pouštními travinami a bylinami, výhony a větvičkami keřů. Pověstná je jeho dlouhá výdrž bez vody. Ale ani oni nejsou schopní vydržet neomezenou dobu. Pokud má šťavnatou potravu nebo v chladnějším období vydrží bez vody téměř dvacet dnů. V létě nebo při namáhavé práci a suché stravě jen několik dnů. Pak dokáže vypít přes padesát litrů vody najednou. Dlouho se také diskutovalo jak velbloud vodu uchovává. Dnes je jasné, že hrb tvořený z velké části tukovou tkání je onou zásobárnou. Biochemickou cestou lze totiž z jednoho kilogramu tuku získat přes jeden litr vody. K hospodaření s vodou má i další přizpůsobení. Tělesná teplota se během dne mění. V noci mají 34 °C, přes den může dosahovat až 40 °C než se začnou potit. Dospělí samci v období říje mohou být nebezpeční. Často útočí na člověka a jsou známé i případy, kdy došlo ke smrtelnému úrazu. V říji se samec ozývá hlasitým řevem, z tlamy vysunují zvláštní vychlípeninu sliznice patra. Ta může být velká jako fotbalový míč a visí mu v koutku tlamy.

Chovají se ve skupinách s jedním samcem a několika samicemi. Jednohrbí velbloudi se dají dobře aklimatizovat a snadno si zvyknou na naše podnebí. V létě jim stačí pouze zastíněný přístřešek. V zimě se vypouští ven, ale pak se musí schovat do ubikace vytápěné na 14-16 °C. Malá mláďata jsou choulostivější než dospělci. Březost trvá 11-12 měsíců. Mládě je po porodu slabé a několik dnů ještě polehává. Matka je kojí 10-12 měsíců. Dospívají ve třech letech. Krmí se trávou, hrubým senem a větvemi stromů. Dále dostávají krmnou řepu, zeleninu, a granulovaná krmiva.

Plemena jednohrbých velbloudů nejsou tímtéž jako plemena běžných domácích (hospodářských) zvířat. Ve většině (zejména afrických) zemí nejsou nebo velmi dlouho nebyly populace dromedárů nijak sledovány, či dokonce evidovány. Většina udávaných plemen nevznikala cíleným křížením, ale spíše náhodně. Především africké populace dromedárů vznikaly přivezením několika různých (plemen i "neplemen") velbloudů z různých míst, zemí a nezřídka i s původem na obou kontinentech. Tyto populace jsou často izolované od ostatních velbloudů, proto bývají odlišné (genotypově i fenotypově). Zjednodušeně (a nepřesně) řečeno, kdejaký africký kmen chovající velbloudy, má jiné plemeno, protože má jiný genetický základ a protože se po desítky, či stovky let vyvíjí odděleně a v jiných podmínkách než ostatní populace.

Jednotlivé oddělené populace velbloudů byla dosud (a více méně stále jsou) obecně považovány za samostatná plemena. Stanovení velbloudích plemen bývalo výhradně na základě fenotypu (soubor všech pozorovatelných vlastností a fyzických znaků) a rozšíření. Roli tedy hrály jen viditelné a zřejmé faktory - vzhled (barva, velikost), ekotyp (prostředí), využití (maso, mléko, jízda...) a zejména kmenová (či jiná) příslušnost s přihlédnutím k místnímu uspořádání kmenů (tj. izolovanosti od ostatních), případně ještě původ jedinců stojících u vzniku populace. Pojem plemeno v případě jednohrbých velbloudů odpovídá spíše izolovanému souboru jednotlivců, kteří tvoří skupinu, sdílí stejné specifické podmínky a vykazuje stejné specifické vlastnosti a vzhled, odlišné od jiných skupin. Proto se v posledních letech často místo plemene používá pojem typ (potažmo subtyp - podtyp a pack - skupina typů).

V poslední době vznikají studie a průzkumy velbloudích populací jednotlivých zemí s cílem určit plemena "vědecky". Stále se přihlíží k fenotypu, ekotypu, příslušnosti, regionu, původu, využití, ale více se využívá anatomie, morfologie, či morfometrie a zejména genetika (sekvencování DNA). Bohužel se většinou zkoumají jen jednotlivé země, nebo častěji jen hlavní - nejdůležitější, většinová plemena. Tím se objasní vazby a rozdíly mezi nimi, ale obvykle ne dostatečně na přeshraniční úrovni, tj. bez větších souvislostí se zahraničními plemeny - příbuznost nebo zda nejde o totéž plemeno ("přeshraniční"). Po průzkumu všech velbloudích populací, bude asi jasněji, nicméně to ještě dlouho potrvá a zřejmě nebude jasno zcela, protože mnoho afrických zemí nebude mít stále chov nijak organizován a evidován a také proto, že se vědci zcela neshodnou. To je vidět již nyní. Postupně převládají tendence nějak jednotlivé populace dělit. Nejdříve to bylo podle ekotypu (na pouštní / desert camels, horské / hill camels, stepní / plains camels, říční / riverine camels), později podle konstituce na lehká jezdecká (light riding) a těžká soumarská (heavy baggager) plemena (podobně jako u koní teplokrevníci a chladnokrevníci). Další rozdělení bylo dle užitkovosti, či využití - na mléčná a dvojúčelová (poté změněno na víceúčelová), k čemuž později ještě přibyla plemena masná, jezdecká a transportní. Další dělení se snaží členit plemena dle původu na velbloudy arabského, abyssinského, somálského, súdánského, indického typu (atd.).

Ještě nepřehlednější jsou pak samotná plemena. Ani zdaleka nepanuje shoda. Někteří uvádí konkrétní plemena (typy) jako samostatná, jiní jen jako subtypy jiného plemene, další tvrdí, že jsou to jen ekvivalentní názvy (synonyma) pro stejné plemeno. Neexistují standardy plemen (jako u jiných domácích zvířat), některé země schvalují vlastní plemena na "vládní" úrovni, tedy ta chovaná v té které zemi, bez ohledu na to, zda např. nepochází ze sousední země. Tím občas dojde jakoby k umělému rozdělení plemene na dvě (na každé straně hranice). Není to tak sice fakticky, ale v praxi má totéž plemeno jiné jméno v různých zemích, ač se v nich mluví stejným jazykem (obvykle arabštinou).

Názvy plemen, či typů velbloudů jsou obecně velmi problematické a matoucí a celou, již tak složitou situaci, ještě více komplikují a znepřehledňují. Těch důvodů je hned několik. V naprosté většině jde o názvy z místních (nelatinkových) jazyků, zejména z arabštiny, přičemž se pro přepis nelatinkových slov používá hned několik různých způsobů v různých zemích a v různých obdobích. Ač jde o jedno slovo, někdy jsou výsledkem rozdílného přepisu velmi odlišné názvy. Země mezi sebou názvy nijak nekoordinují, proto jsou u některých plemen velmi podobné - především ta odkazující na původ - hned několik názvů plemen obsahuje nějakou podobu slova "arabský" (arab, arabi, arabiat apod.), u dalších se něco podobného (alarabia) běžně používá, ač nejde o "oficiální" název. Plemeno pakistan je z Keni, ale v samotném Pákistánu se tak žádné plemeno nejmenuje. Obdobně se Sudani chovají v Egyptě, zatímco v Súdánu se ani jedno z mnoha plemen nejmenuje súdánské. Názvy nelze překládat, protože se v různých jazycích používá název stejný - např. pákistánské plemeno dhatii, íránské plmeno dašti i severoafrické plemeno sahraqui znamená pouštní velbloud, podobné je to s barvami - bylo by třeba hned několik červených velbloudů. Jména dle názvů kmenů jsou jasnější, ovšem jen pokud konkrétní velbloudy chová jen jediný kmen. V opačném případě se pro jedno plemeno používají paralelně dva, tři nebo i více názvů (podle různých kmenů). Podobné je to i s názvy dle regionů. Naproti tomu nemají velbloudi v některých zemích žádná specifická jména (obvykle když je tam chováno jen jedno plemeno), proto se používají mezinárodně nejsrozumitelnější, byť de facto neoficiální, názvy dle země (rwandský, ázerbajdánský, botswanský...). V důsledku toho všeho nejsou ustálené žádné mezinárodní názvy, dokonce i v angličtině existuje více variant stejných jmen.

Existuje jen pár organizací na národních úrovních, která nějak shromažďují data o chovaných velbloudech (tedy i o plemenech). Mezinárodní - celosvětový přehled poskytuje zřejmě jen FAO (Food and Agriculture Organization of the UN) prostřednictvím svého Informačního systému o rozmanitosti domácích zvířat (DAS-IS = Domestic Animal Diversity Information System). Ani ten však není dokonalý a hlavně je svým zaměřením orientován na hospodářská zvířata jako zdroje potravy (a dalších produktů), nikoli zoologicky.

Současně udávaná plemena / typy velbloudů nejsou stále dostatečně prozkoumána, jejich názvosloví ani taxonomie nejsou jednotné, proto zde uvedená plemena nemusí odpovídat všem dostupným údajům.