Klobouk průměr 5 - 20 cm polokulovitý, pak vyklenutý až oploštěle polštářovitý, za vlhka mírně lepkavý, tmavohnědý až černohnědý, někdy s olivovým nádechem, sametový, suchý, stářím a pomačkáním šedě černající. Okraj je okrově žlutavý.
Rourky žlutozelené, pomačkáním zelenající nebo modrající. Póry jsou zpočátku žluté, brzo však krvavě červené, stářím blednoucí do olivova, pomačkáním rychle temně modrající.
Třeň je 5 - 15 cm dlouhý, 2 - 6 cm tlustý v mládí soudkovitý, pak kyjovitý až válcovitý, v dolní polovině vždy nápadně rozšířený. Nahoře a uprostřed je žlutavý, dolů je do olivova, pokrytý drobnými nachovými, nebo karmínově červenými šupinkami, jakoby tečkovaný. Nejspodnější část třeně třeně je porostlá plsťovitými povlaky jemného bílého podhoubí. Otlačená místa modrozelenají. Nemá síťku!
Dužnina je pevná, sírově žlutá, za vlhka jakoby mramorovaná, na řezu ihned intenzivně modrá, po čase se odbarvuje do světle šedomodra. Chuť jemná, nenápadná, vůně příjemná, houbově nakyslá.
Výtrusný prach olivově hnědý.

Časný druh hřibovité houby rostoucí od nížin do hor. Mykorhizní vazbu uplatňuje s poměrně širokým spektrem partnerských dřevin. Z listnáčů nejčastěji figurují duby (Quercus spp.), buk lesní (Fagus sylvatica) a habr evropský (Carpinus betulus) a z jehličnanů smrky (Picea spp.), borovice (Pinus spp.) a modřín opadavý (Larix decidua). Je pH tolerantní, roste na kyselých i zásaditých půdách. Běžně se vyskytuje již od poloviny května. Po dostatečné tepelné úpravě je jedlý. Je charakteristický nápadný červeným ústím rourek a absencí síťky na třeni. Díky dužnině, která je primárně žlutá, avšak na řezu velmi rychle modrá, si vysloužil obecně rozšířený lidový název "modrák", jakkoli je to zavádějící, neboť hřibů s okamžitě modrající dužninou je několik. Zasycháním se však odbarvuje až do šedookrova. Relativně rychle se také odbarvuje při tepelné úpravě. Výtrusný prach je olivově hnědý. Basidiospory jsou 13–17 x 4,5–6 µm, hladké, podlouhle vřetenovité se suprahilární depresí, jak je pro hřibovité houby typické. Hřib kovář patří mezi tzv. modrající hřiby a nejčastěji je zaměňován houbaři za hřiba koloděje (Suillellus luridus), který však má na celém povrchu treně od apexu k bázi výraznou síťku. Hřib polosíťkovaný (Suillellus mendax), má síťku jen v horní polovině třeně. Povrch dolní poloviny třeně pokrývají jemná granula jako u hřiba kováře celý třeň. Roste nejčastěji pod duby (Quercus spp.). Nedávno publikovaný druh z okruhu hřibu kováře (Neoboletus luridiformis), od nějž se liší lepkavým kloboukem a převážně okrovými šupinkami na třeni, mikroskopicky pak krátkými bazidiemi.

Výskyt květen až říjen jehličnaté, listnaté lesy a květnaté bučiny, jedlobučiny, horské smrčiny, druhotné smíšené lesy s kyselou i vápenatou půdou, v horách a podhůří častější. Často s brusinkou. Upřednostňuje podhorské a horské oblasti, z dřevin smrky a buky.

Jedlý.

Hřib Quéletův (Boletus queletii) který má olivově hnědý, oranžově až cihlově červený klobouk, póry taktéž oranžové a na třeni má černohnědé zrnité šupinky a na bázi je karmínově červený. Roste v teplejších listnatých lesích a je jedlý.
Hřib kavkazský (Boletus caucasicus) jako podobný druh nebyl doložen, ačkoli se o něm hodně jako o novém druhu uvažovalo. Popsán byl naopak s podobnými vlastnostmi hřib polosíťkovaný (Boletus mendax).
Hřib koloděj (Boletus luridus) má světlejší klobouk a na třeni červenou síťku, je jedlý.

Velmi chutný. Je zde však nutná delší tepelná úprava, syrový nebo nedovařený může vyvolat trávící potíže. Velmi dobrý je ve smetanové omáčce. Není vhodný k sušení.
Je to mykorhizní druh. Nalezen byl u Bílých ples ve výšce 1700 m nebo Kežmarského zeleného plesa ve výšce 1500 m.
Též byly nalezeny jeho srostlice např. s hřibem dubovým.