Plodnice polorozlité (na bocích padlých kmenů) nebo častěji zcela rozlité (na spodcích kmenů), vytrvalé, často dlouhověké, korkovitě až dřevitě tvrdé, při dorůstání s plstnatým, rezavě žlutým okrajem, ve stáří temně rezavohnědé, až 2 cm tlusté. Klobouku (je-li vyvinut) na povrchu jemně plstnatý až olysalý, často nepravidelně hrbolatý, temně (rezavo)hnědý až černohnědý, s ostrým okrajem. Póry drobné, 5-7/mm, okrouhlé až lehce protažené, skořicově až tmavě hnědě zbarvené. Rourky u starších plodnic v několika nevýrazných vrstvách (jednotlivé přírůstky většinou špatně patrné), světle rezavohnědé. Dužnina rezavohnědá, až 1 cm tlustá, měkce vláknitá až korkovitá, na řezu obvykle s viditelnou jednou či více tenkými černými linkami (odtud latinské druhové jméno). Sety (tlustostěnné, velké, zašpičatělé buňky) přítomny jen v hymeniu, početné, vřetenovitě šídlovité a dole často břichatě nadmuté, výtrusy 7-10 x 2-2,5 μm, válcovité, směrem k vrcholu se zužující.

Další druhy ohňovců s polorozlitými až rozlitými plodnicemi rostoucí na dřevě jehličnanů se liší chyběním černých linií a jiným tvarem výtrusů a dále těmito znaky: ohňovec izabelový (Phellinus viticola) má drobnější tenčí plodnice, menší klobouky a roste obvykle spíše na odkorněném dřevě, o. smrkový (Porodaedalea chrysoloma s.l.) má větší (2-4/mm) a často protáhlé póry. O. rezavohnědý (Phellinus ferrugineofuscus) a o. Pouzarův (P. pouzarii) tvoří pouze rozlité plodnice bez klobouků a mají dlouhé setální hyfy, první jmenovaný má navíc nápadnou temně purpurově hnědou barvou, druhý osidluje výhradně jedle a jeho plodnice mají při zasychání výrazný nasládle chemický zápach. Habituálně dosti podobný o. hrbolatý (P. torulosus) se liší kromě mikroskopických znaků i zcela jinou ekologii (roste v oblastech teplomilné květeny při bázích nebo na pařezech dubů).

Boreomontánní druh, který je znám ze Severní Ameriky (USA, Kanada) a Asie (např. Kavkaz, Mongolsko, Sibiř, Kamčatka, Čína, Japonsko). V Evropě je znám ze států severní (kde roste i v nížinách) a střední Evropy (zde především v horách) a některých států Balkánského poloostrova (víceméně kopíruje současné přirozené rozšíření smrku) v horách jižní Evropy (Pyrenejský a Apeninský poloostrov) zřejmě chybí.

V ČR je ohňovec ohraničený znám primárně z horských oblast (submontánní až supramontánní stupeň), a sice ze Slavkovského lesa, Krkonoš, Šumavy, Šumavského podhůří, Novohradských hor, Jindřichohradecka (Česká Kanada), Českomoravské vrchoviny, Žďárských vrchů, Králického Sněžníku, Hrubého Jeseníku a Moravskoslezských Beskyd. Kromě toho se vzácně vyskytuje i nižších polohách, a to převážně v inverzních polohách, např. přírodní rezervace Karvanice v údolí Vltavy severně od Hluboké nad Vltavou, vrch Nadějov na Třeboňsku, NP Podyjí, Rešovské vodopády v Nízkém Jeseníku, údolí Kamenice v NP České Švýcarsko – zde dosahuje svého výškového minima u nás (180 m n. m.). V horských oblastech na lokalitách přirozeného výskytu smrku (ale pouze zde) patří místy k hojným a dominantním prvkům mykoflóry.

Saprotrofní, možná i saproparazitická dřevožijná chorošovitá houba, tvořící víceleté plodnice téměř výhradně na dlouho ležících padlých tlejících kmenech (výjimečně pahýlech či pařezech) jehličnanů, zejména smrku ztepilého (Picea abies), ojediněle jedle bělokoré (Abies alba). O. ohraničený působí bílé voštinové tlení dřeva specifického typu, kde je okrsek dřeva obsazený houbou ohraničen (možná i odtud jméno druhu) tvrdou šedočernou krustou a vyplněn poměrně velikými, asi 0,3-1 cm širokými voštinami (dutinami). Mycelium se v kmenech obvykle vyvíjí dlouhou dobu a teprve pak se začnou objevovat plodnice, zpravidla tedy až na delší dobu ležících kmenech; v některých případech dřevo z periferních částí kmene zetlí a opadá, zatímco stále tvrdá nepravidelná a černošedá jádrová část osídlená ohňovcem ohraničeným zůstává na stanovišti. Dle výše popsaných příznaků přítomnosti mycelia lze detekovat druh na stanovišti i bez nálezu plodnic.

Ohňovec ohraničený bývá nejčastěji nalézán na starých mohutných tlejících kmenech „pralesních“ smrků a jedlí v přirozených lesních porostech, vzácněji je – podobně jako troudnatec růžový – znám i z kmenů opracovaných a použitých jako výdřeva lesních cest nebo z trámů starých rozpadajících se domů v opuštěných horských vesnicích (z čehož je patrné, že k osídlení dřeva dochází pravděpodobně již za života stromu). Vyskytuje se zejména v horských smíšených lesích tvořených bukem, smrkem a jedlí a v klimaxových a podmáčených smrčinách, vzácně ve svahových listnatých lesích s příměsí smrku a jedle a výjimečně i na padlých kmenech smrků v kulturních až polopřirozených porostech na dně pískovcových kaňonů s chladným inverzním klimatem (údolí Kamenice v Českém Švýcarsku). Všeobecně je druh považován za indikátora přirozeného výskytu smrku.

Druh tvoří vytrvalé plodnice, které lze pozorovat po celý rok. Většinou ale roste v horských oblastech s dlouhou a tuhou zimou, takže v chladné části roku s přítomností sněhové pokrývky je detekce jeho plodnic technicky nemožná.