Plodnice víceleté, rozlité, dřevnaté, pevně přirostlé k substrátu, tvořící rozsáhlé povlaky až desítky cm v delším rozměru. Hymenofor poroidní, ústí rourek rezavě hnědé až červenohnědé, póry drobné, okrouhlé a pravidelné, cca 5.8 8.4/ mm. Okraj až 2 mm široký, žlutohnědý. Spory vejčité, neornamentované, tenkostěnné, neamyloidní, cyanofilní, 4 5 × 3 4 μm; hymeniální sety přítomné, 13 20( 30) × 6 9 μm.

Patří do komplexu ohňovce obecného (Phellinus igniarius), od kterého se odlišuje rozlitými plodnicemi a vazbou na břízu. Ohňovec Lundellův (Phellinus lundellii) roste též na bříze, je kloboukatý, má plodnou část plodnice zbarvenou ve více okrových tónech, větší póry (5 6/mm), o něco větší spory,delší sety a odlišné uspořádání hyf v tramě.

Paleoarktické rozšíření (Evropa, Sibiř), údaje ze S. Ameriky se vztahují k Ph. betulinus . V Evropě znám z: Dánska, Estonska, Finska , Francie, Itálie, Litvy, Lotyšska, Maďarska, Moldávie, Německa, Norska, Polska, Rakouska, Ruska, Švýcarska, Švédska, Španělska, Ukrajiny, Velké Británie a Kavkazu. Široce rozšířený druh, hojný v severní Evropě, ve střední a jižní Evropě však vzácný. V Evropě těžiště výskytu v boreální zóně.

V ČR je znám z cca 20 lokalit pouze v Čechách. Naprostá většina lokalit se nachází na Šumavě, největší koncentrace nálezů je v okolí Soumarského Mostu a v údolí Vydry mezi Antýglem a Čeňkovou pilou. Další, vesměs již izolované lokality, jsou na Třeboňsku, Novohradských horách a Českobudějovicku. Mimo jižní Čechy zaznamenán pouze v Brdech (80. léta 20. st), Dokesku a Krkonoších (2. desetiletí 21. st.).

Lignikolní saprotrof rostoucí na mrtvém dřevě listnáčů téměř výhradně břízy, obvykle v kůře. Dává přednost kmenům a silným větvím. V ČR znám z lemů rašelinišť, reliktních, často suťovitých borů s břízou. Lokality mají převážně charakter starých, zachovalých lesů s přirozenou strukturou a dostatkem mrtvé dřevní hmoty.

Vytrvalé plodnice s výskytem po celý rok.