Maximální hmotnost může dosahovat až 250 kg, délky těla s ocasem okolo tří a půl metru a 120 centimetrů kohoutkové výšky. Lvice jsou menší než samci, průměrná hmotnost se u nich pohybuje okolo 120-160 kg, kdežto u lvů bývá 180-200 kg. U jednotlivých poddruhů se velikost příliš neliší.

Patří k největším zástupcům velkých koček. Větší jsou jen některé subspecie tygra. Obě pohlaví se liší na první pohled, samci mají na hlavě a krku vytvořenou mohutnou hřívu. Její zbarvení se liší podle subspécií i podle geografického rozšíření. Někteří lvi mají hřívu světlou, zbarvenou téměř jako zbytek těla, jiní ji mají tmavou, skoro černou. Zbarvení hřívy se mění i s věkem, mladým samcům začíná růst ve druhém roce života a časem její zbarvení tmavne. Také mohutnost vytváření hřívy je rozdílná u různých populací lvů. Ve zcela výjimečných případech může hříva úplně chybět. Na konci ocasu je vytvořená štětku, tu mají i lvice. Zbarvení lvů je v různých odstínech žlutohnědé barvy bez jakékoliv kresby. Pouze malá mláďata mají kresbu tvořenou dobře viditelnými tmavšími tečkami nebo rozetami, ale ta s postupujícím věkem slábne a po 3-4 letech zcela zmizí.

Jako jediná kočkovitá šelma je lev smečkové zvíře. Tlupa mívá obvykle do deseti členů, ale občas byly pozorovány i větší, tvořené až 30 zvířaty. Jejími členy bývá jeden, někdy i dva nebo tři samci, samice a nedospělá mláďata. Samotářsky žijí někdy pouze starší samci. Vedoucí úlohu ve smečce má nejsilnější lvice, samci se zabývají jejich ochranou. Souboje mezi lvy bývají kruté a pokud souboj vyhraje cizí lev obvykle zabije všechna lvíčata. U samice, která přijde o mláďata se brzo dostavuje říje a nový samec si tak zajistí vlastní potomstvo. Samci se smečkách občas střídají, zatímco lvice obvykle pobývají spolu delší dobu. Členové smečky spolupracují při lovu, někdy se na lov vydávají pouze dvě zvířata nebo samotná lvice jindy mohou lovit i ve větším množství. Při lovu kořisti mezi sebou aktivně spolupracují, lvice mohou nahánět kořist, zatímco lvi jsou připraveni v záloze a v příhodném okamžiku na kratší vzdálenost na kořist vyrazí a strhnou ji. Lovu se zúčastňují hlavně lvice, ale samci mají právo se vždy nasytit jako první. Lev není dobrý sprinter a pokud mu kořist uniká pronásleduje ji jen několik set metrů. Šedesát kilometrů v hodině je největší rychlost, kterou je schopen vyvinout. Proto také ne vždy lov končí skolením kořisti, ale úspěšný je jen každý 6-10 pokus. Lvi mají převážně denní aktivitu a ve dne někdy i loví. Častěji se však za kořistí vydávají brzo po ránu nebo navečer a v noci. Přes den odpočívají na stinném místě, někdy vyhledávají i nízké větve silných stromů kam se s oblibou uchylují. Nejčastěji se jejich kořistí stávají větší druhy kopytníků, výjimečně mohou napadnout i mláďata slonů, nosorožců, buvolů nebo žiraf. V nouzi se spokojí i se zdechlinami nebo menšími zvířaty jako jsou hlodavci, ptáci, plazi nebo i s hmyzem. Zabitou kořist lví smečka spořádá přímo na místě nebo si ji odtáhne do nedalekého stínu pod stromem. Najednou jsou schopni pozřít i deset kilogramů masa, ale hladový lev sežere i mnohem větší množství. Jen zřídkakdy si kořist ukrývají. Po nasycení polehávají okolo kořisti, aby si ji uchránili před supy a hyenami. Sám lev nemá kromě člověka přirozené nepřátele. Někdy mohou doplatit na neopatrnost při lovu velké kořisti jako jsou buvoli nebo žirafy. Jsou známé případy zabití lva rozzuřeným slonem, nosorožcem nebo buvolem. Jediné zvíře, které může lva ulovit je velký krokodýl. Lvi neobývají pouštní oblasti jak se často ve starší literatuře uvádělo, ale žijí na stepích a lesostepích, kde mohou najít dostatek kořisti. V chudších podmínkách by nebyli schopni získat dostatek potravy a nemohli by se dostat k napajedlům. Do vody lvi vstupují jen občas, jen když musí, ale jsou schopní přeplavat i širší toky. Velikost teritoria lví tlupy obvykle činí do 400 km2, ale při dostatku kořisti bývá obvykle menší. Jen na některých místech se lvi aktivně stěhují za putujícími stády kopytníků a jejich teritoria bývají větší. Teritorium si samci označují močí s výměšky pachových žláz a hlasitým řevem. Dunivý řev se za dobrých podmínek rozléhá až na vzdálenost několika kilometrů.
Páření lvů není vázáno na určité roční období, ale mohou mít mláďata během celého roku. Pouze u berberských lvů se uvádí, že období páření připadalo v chladnější severní Africe na jarní měsíce. Samice je březí 14 – 16 týdnů, po této době rodí až šest mláďat, obvykle však bývají 2-4. Lvice je porodí ve vysoké trávě, v křoví nebo pod skalním převisem a několik měsíců je zde chodí krmit mlékem. Teprve pak je přivede do tlupy. V této době začínají mláďata přijímat maso. Se samicemi pobývají 2-3 roky a teprve pak se osamostatňují. Během této doby se musí naučit lovit. Mláďata se mohou stát terčem útoku nového samce ve smečce, ale rády si na nich pochutnají také hyeny. I při dobré péči samic se dospělosti dožívá jen sotva polovina mláďat. Pohlavně dospívají ve 3-4 letech a dožívají se okolo 20 roků.

Původně se lev vyskytoval v téměř celé Africe kromě vnitřní Sahary a tropických deštných pralesů v západní Africe. Dále se vyskytoval v Arábii až po Írán a Pákistán a v Indii. V současné době je vyhuben v Africe na severu i jihu areálu a v Asii se zachovala pouze malá populace Indických lvů v rezervaci Gir Forest. Historicky je doložen výskyt lvů i v Evropě na Balkánském poloostrově, kde žili ještě na počátku našeho letopočtu.

Zvláštní kapitolou jsou lidožraví lvi, kteří dříve bývali postrachem Afričanů i bílých kolonizátorů, dnes se vyskytují již jen výjimečně. Někteří jedinci se na lov lidí přímo specializovali a měli na svědomí mnoho desítek životů. Většina příběhů o lidožravých lvech však patří do říše bajek. Lidožrouty se obvykle stávala starší nebo poraněná zvířata, která si nemohla ulovit obvyklou kořist a zjistila, že člověk je pro ně snadným cílem.