Termín

Kosti lebeční (lebka) tvoří pevné pouzdro pro orgány umístěné v nejkraniálnější části těla. Převážně ploché kosti jsou tvořeny kostí hutnou, která se u nich vyskytuje ve tvaru vnitřní a vnější ploténky (lamina interna et externa). Mezi oběma ploténkami je uložena vrstva kosti houbovité, která se speciálně u kostí lebečních nazývá meziplošnice (diploe). Většina lebečních kostí se mezi sebou spojuje švy, které v průběhu života postupně zarůstají.
Kosti, ohraničující lebeční dutinu tvoří neurocranium (mozkový oddíl lebky), kosti ohraničující ústní a nosní dutinu tvoří splanchocranium (obličejový oddíl).

Podle připojení čelisti k lebce rozeznáváme tři typy lebek:
1) amfistylní – čelist připojená přímo k neurocraniu, zároveň je horní i spodní čelist připojena prostřednictvím os hyomandibulare (paryby).

2) hyostylní – horní čelist připojená pouze prostřednictvím os hyomandibulare a svalstva, více méně volně (ryby).

3) autostylní – horní čelist srůstá s lebkou celou plochou, nebo jen v několika místech.

Podle zakloubení rozlišujeme dva typy lebek:
1) monokondylní - je připojena jedním týlním hrbolem (plazi, ptáci)
2) bikondylní - je připojena dvěma týlními hrboly (obojživelníci, savci)

Lebka paryb je chrupavčitá a má protaženou obličejovou část (rostrum).

Lebka ryb je kostěná. Na páteř nasedá tak, že hlava je nepohyblivá. Skládá se ze tří základních částí (mozkové, žaberní a čelistní), které jsou tvořeny velkým množstvím jednotlivých kostí. Žaberní oblouky jsou čtyři, pátý žaberní oblouk je přeměněn na požerákové kosti (slouží jako zařízení k rozmělňování potravy).

Lebka obojživelníků je jednodušší než u ryb. Vykazuje progresivní znaky suchozemských živočichů (přeměna žaberních oblouků v sluchové kůstky). K páteři je připojena dvěma týlními hrboly (lebka bikondylní). Postrádá většinu krycích kostí kožního původu. Spodina mozkovny tvoří strop dutiny ústní, tzv. primární patro.

Lebka "plazů" je připojena k páteři jedním týlním hrbolem (lebka monokondylní). Má vyvinuté spánkové jámy a jařmové oblouky, což souvisí s vývojem žvýkacího svalstva. Dolní čelist je připojena čtvercovou kostí, což umožňuje velké rozevření tlamy.

• Lebka želv (Testudinata) postrádá otvory ve spánkové oblasti, což je znak typický pro skupinu Anapsida. Je však velmi pravděpodobné, že tento znak vznikl u želv konvergentním vývojem. Ne, jak se dříve předpokládalo, že želvy jsou potomky Anapsid. Všechny recentní druhy postrádají zuby.

Lebka ptáků se podobá lebce plazů, vykazuje však mnoho odlišností. Je vyvinut zobák, mohutné očnice a prostorná klenutá mozkovna. Se schopností letu souvisí lehká stavba lebky a pneumatičnost lebečních kostí. Pouze kivi (Apteryx) a (dnes už vyhynulá) alka velká (Pinguinus impennis) nemají lebeční kosti pneumatické. Nejvíce pneumatická je lebka zoborožců, havranů a sov. I přes značné odlehčení je ptačí lebka pevná, neboť dochází k srůstu kostí krycích a náhradních. Samostatné kosti a švy je možno rozpoznat pouze u embryí nebo krátce po vyklubání. (U běžců jsou některé švy patrné i v dospělosti.) Mezičelist je značně vyvinutá, spodní čelist se k lebce připojuje prostřednictvím kosti čtyřboké. Lebka se k páteři připojuje jedním týlním hrbolem (monokondylní).
Rozeznáváme lebeční bázi paleognatního a neognatního typu.

Lebka savců má dolní čelist připojenu přímo na lebku. Přímé skloubení (artikulace) a to, že dolní čelist tvoří jediná párová kost, dělá z čelisti savců mocný nástroj pro rozřezávání a rozmělňování potravy. Na rozdíl od jiných obratlovců mají savci specializované zuby, odpovídající různorodosti jejich potravy. U savců se vyskytují zuby čtyř typů: řezáky, špičáky, třenáky a stoličky. Zubní vzorec, stejně jako tvar a velikost zubů, odpovídá potravním zvyklostem konkrétního druhu.

Lebky savců
Lebky ptáků
Lebky hadů, ještěrů a želv
Lebky obojživelníků
Lebky ryb a paryb