Taxon comments
species
Sharp-ribbed Newt
Pleurodeles waltl Michahelles, 1830
video krmení mloků žab a ryb z mého akvária....
http://www.youtube.com/watch?v=ES8Zl1SHjyE
http://www.youtube.com/watch?v=ES8Zl1SHjyE
Message was resolvedDovolil jsem si zpracovat nějaké informace o žebrovníku Waltlovu, protože je ale profil k tomuto druhu již zpracován, posílám je touto formou:
Taxonomie
Žebrovník byl poprvé popsán už v roce 1828 a byl pojmenován Salamandra funebris, tedy česky něco jako „mlok pohřební“. Toto podivné pojmenování je dnes naštěstí považováno za nomen oblitum (latinsky za „zrušený“ či „zapomenutý“ název). Později byl pak ale tento druh řazen střídavě i do rodů Pleurodeles, Triton, Salamandra, Bradybates, Molge či Triturus. Ačkoliv se hlavně v naší literatuře často o žebrovnících hovoří jako o „mlocích“, ve skutečnosti patří do příbuzenstva čolků. Za jejich nejbližší příbuzné jsou pak považováni v jihovýchodní Asii žijící trnočolci rodů Tylototriton a Echinotriton a také jim podobný, v Evropě kdysi žijící a bohužel již dávno vymřelý rod Chelotriton.
Popis
Patrně největší evropský ocasatý obojživelník, v literatuře udávaná maximální délka samic dosahuje něco málo přes 28 cm, u samců dokonce 31 cm, samci mají totiž v porovnání se samicemi o něco delší ocas. Hlava je plochá a široká, oči drobné, končetiny silné opatřené krátkými prsty. Hřbetní strana je zbarvena hnědavě až olivově šedě s tmavými nepravidelnými skvrnami. Na bocích jsou červenohnědé vyvýšeniny pod kterými jsou patrné špičky žeber. Břicho je zbarveno světle šedě či žlutavě a je tmavě skvrnité. V období rozmnožování mají žebrovníci výrazně lemovaný ocas, samci pak i zřetelné tmavě zbarvené hrbolky na předních končetinách. V terestrické fázi je ocasní lem žebrovníků nízký, celkové zbarvení těla tmavé a méně kontrastní, kůže hrubá a mírně lesklá.
Rozšíření
Žebrovník Waltlův je rozšířen přibližně v jižních dvou třetinách Pyrenejského poloostrova a také v severozápadním Maroku. Dnes se na základě molekulárně biologického výzkumu ale soudí, že se v rámci tohoto druhu jedná o dvě geograficky i geneticky vzájemně oddělené „rasy“, které možná budou v budoucnu odděleny jako samostatné druhy či poddruhy. Také bylo dokonce zjištěno, že populace žebrovníků žijící v Maroku je patrně umělého původu a byla zde v minulosti vysazena lidmi.
Ekologie
Ačkoli se u nás i jinde v zahraničí stále velmi často traduje, že žebrovníci žijí i ve volné přírodě pouze akvaticky, není to pravda. Ve skutečnosti navštěvují různé vodní nádrže hlavně za účelem rozmnožování a po té je většinou opouštějí. Někteří jedinci ale mohou ve vodě v trvalých tůních i po skončení rozmnožování nějaký čas setrvat, případně se do nich po delším či kratším pobytu na souši na nějaký čas vracet. Při takovémto „střídání“ zvířat ve vodě pak snadno vzniká dojem, že zde všichni žebrovníci žijí trvale.
K rozmnožování dochází převážně ve vlhkém a chladnějším období roku. Populace z jižních oblastí výskytu navštěvují vodní zdroje už v průběhu října a setrvávají v nich přibližně do března, severněji žijící populace pak od února do dubna. Ve vyšších polohách mohou ale žebrovníci i normálně zimovat a rozmnožování se potom odehrává v jarních měsících. Žebrovníci nejsou na kvalitu vody přiliž nároční a mohou navštěvovat i bahnité či mírně slané vodní zdroje.
V terestrické fázi mimo období rozmnožování je žebrovníky nesnadné nalézt, většinou pak v blízkosti vody a to především nedlouho po jejím opuštění. V této době jsou také aktivní převážně za soumraku či v noci, případně po vydatnějších deštích. Na souši se pak patrně schovávají v různých puklinách v zemi, v jeskynních či štolách. Zde mohou přečkávat i horké a suché období v takzvaném „letním spánku“. Byli také nalezeni i v hlubokých studnách.
Potrava: červi, měkkýši, pulci žab, larvami čolků, příležitostně malí hadi či dokonce vodní rostliny. Jsou schopni i dlouho hladovět.
Rozmnožování: páření probíhá charakteristickým a v literatuře často citovaným podlezením a „zaklesnutím“ samcem zespodu pomocí svých předních končetin do končetin samice. V této poloze pár setrvává několik hodin, často ale i více než den. Po té samec uvolní jednu přední končetinu a navede samici její kloakou na jím předem odložený spermatofor. Vejce jsou lepena samicí na různé ponořené předměty, jejich počet je závislý na věku samice a může přesáhnou i 1000 kusů. Vývoj larev pak probíhá v závislosti na prostředí, většinou po dobu 3 až 4,5 měsíců. Metamorfovaná mláďata pak vodu opouštějí ve velikosti přibližně 12 cm. Pohlavně žebrovníci dospívají ve stáří 1,5 roku, někdy i dříve. V trvalých vodách lze pak někdy nalézt takzvané neotenické jedince, tito zůstávají po celý život v larválním stádiu a zachovávají si keříčkové žábry, v tomto stádiu se i rozmnožují.
Zajímavosti
I když žijí žebrovníci v teplejších oblastech, je jejich venkovní aktivita posunuta do chladnějšího období roku. Z tohoto důvodu bychom při chovu v lidské péči neměli dopustit překročení teploty jejich ubikace dlouhodoběji přes 22°C, nicméně při životě na souši snesou bez následků snad i 26°C. Pro jejich lepší pohodlí bychom jim tak měli zajistit dostatečně velkou a nepřiliž vlhkou souš, opatřenou několika úkryty. V zajetí se údajně tento druh dožívá 8 až 12 let, v přírodě 20 a snad i více let. V přírodě nicméně žebrovníky ohrožují volavky, čápi či užovka maurská (Natrix maura). Velmi ohrožující pro ně je i vliv člověka, zvláště silniční doprava a ničení jejich biotopů.
Ač se to u nás přiliž neví, jsou i žebrovníci, jako ostatně všichni ostatní evropští obojživelníci a plazi, zahrnuti to tzv. Bernské konvence. Třeba v západní Evropě je tak obchodování s nimi možné jen na základě předložené dokumentace o jejich původu.
Literatura
Carranza S., Arnold E., 2003: History of West Mediterranean newts, Pleurodeles (Amphibia: Salamandridae), inferred from old and recent DNA sequences. Systematics and Biodiversity 1 (3): 327- 337.
Carranza S., Wade E., 2004: Taxonomic revision of Algero-Tunisian Pleurodeles (Caudata: Salamandridae) using molecular and morphological data. Revalidation of the taxon Pleurodeles nebulosus (Guichenot, 1850). Zootaxa 488: 1- 24.
Taxonomie
Žebrovník byl poprvé popsán už v roce 1828 a byl pojmenován Salamandra funebris, tedy česky něco jako „mlok pohřební“. Toto podivné pojmenování je dnes naštěstí považováno za nomen oblitum (latinsky za „zrušený“ či „zapomenutý“ název). Později byl pak ale tento druh řazen střídavě i do rodů Pleurodeles, Triton, Salamandra, Bradybates, Molge či Triturus. Ačkoliv se hlavně v naší literatuře často o žebrovnících hovoří jako o „mlocích“, ve skutečnosti patří do příbuzenstva čolků. Za jejich nejbližší příbuzné jsou pak považováni v jihovýchodní Asii žijící trnočolci rodů Tylototriton a Echinotriton a také jim podobný, v Evropě kdysi žijící a bohužel již dávno vymřelý rod Chelotriton.
Popis
Patrně největší evropský ocasatý obojživelník, v literatuře udávaná maximální délka samic dosahuje něco málo přes 28 cm, u samců dokonce 31 cm, samci mají totiž v porovnání se samicemi o něco delší ocas. Hlava je plochá a široká, oči drobné, končetiny silné opatřené krátkými prsty. Hřbetní strana je zbarvena hnědavě až olivově šedě s tmavými nepravidelnými skvrnami. Na bocích jsou červenohnědé vyvýšeniny pod kterými jsou patrné špičky žeber. Břicho je zbarveno světle šedě či žlutavě a je tmavě skvrnité. V období rozmnožování mají žebrovníci výrazně lemovaný ocas, samci pak i zřetelné tmavě zbarvené hrbolky na předních končetinách. V terestrické fázi je ocasní lem žebrovníků nízký, celkové zbarvení těla tmavé a méně kontrastní, kůže hrubá a mírně lesklá.
Rozšíření
Žebrovník Waltlův je rozšířen přibližně v jižních dvou třetinách Pyrenejského poloostrova a také v severozápadním Maroku. Dnes se na základě molekulárně biologického výzkumu ale soudí, že se v rámci tohoto druhu jedná o dvě geograficky i geneticky vzájemně oddělené „rasy“, které možná budou v budoucnu odděleny jako samostatné druhy či poddruhy. Také bylo dokonce zjištěno, že populace žebrovníků žijící v Maroku je patrně umělého původu a byla zde v minulosti vysazena lidmi.
Ekologie
Ačkoli se u nás i jinde v zahraničí stále velmi často traduje, že žebrovníci žijí i ve volné přírodě pouze akvaticky, není to pravda. Ve skutečnosti navštěvují různé vodní nádrže hlavně za účelem rozmnožování a po té je většinou opouštějí. Někteří jedinci ale mohou ve vodě v trvalých tůních i po skončení rozmnožování nějaký čas setrvat, případně se do nich po delším či kratším pobytu na souši na nějaký čas vracet. Při takovémto „střídání“ zvířat ve vodě pak snadno vzniká dojem, že zde všichni žebrovníci žijí trvale.
K rozmnožování dochází převážně ve vlhkém a chladnějším období roku. Populace z jižních oblastí výskytu navštěvují vodní zdroje už v průběhu října a setrvávají v nich přibližně do března, severněji žijící populace pak od února do dubna. Ve vyšších polohách mohou ale žebrovníci i normálně zimovat a rozmnožování se potom odehrává v jarních měsících. Žebrovníci nejsou na kvalitu vody přiliž nároční a mohou navštěvovat i bahnité či mírně slané vodní zdroje.
V terestrické fázi mimo období rozmnožování je žebrovníky nesnadné nalézt, většinou pak v blízkosti vody a to především nedlouho po jejím opuštění. V této době jsou také aktivní převážně za soumraku či v noci, případně po vydatnějších deštích. Na souši se pak patrně schovávají v různých puklinách v zemi, v jeskynních či štolách. Zde mohou přečkávat i horké a suché období v takzvaném „letním spánku“. Byli také nalezeni i v hlubokých studnách.
Potrava: červi, měkkýši, pulci žab, larvami čolků, příležitostně malí hadi či dokonce vodní rostliny. Jsou schopni i dlouho hladovět.
Rozmnožování: páření probíhá charakteristickým a v literatuře často citovaným podlezením a „zaklesnutím“ samcem zespodu pomocí svých předních končetin do končetin samice. V této poloze pár setrvává několik hodin, často ale i více než den. Po té samec uvolní jednu přední končetinu a navede samici její kloakou na jím předem odložený spermatofor. Vejce jsou lepena samicí na různé ponořené předměty, jejich počet je závislý na věku samice a může přesáhnou i 1000 kusů. Vývoj larev pak probíhá v závislosti na prostředí, většinou po dobu 3 až 4,5 měsíců. Metamorfovaná mláďata pak vodu opouštějí ve velikosti přibližně 12 cm. Pohlavně žebrovníci dospívají ve stáří 1,5 roku, někdy i dříve. V trvalých vodách lze pak někdy nalézt takzvané neotenické jedince, tito zůstávají po celý život v larválním stádiu a zachovávají si keříčkové žábry, v tomto stádiu se i rozmnožují.
Zajímavosti
I když žijí žebrovníci v teplejších oblastech, je jejich venkovní aktivita posunuta do chladnějšího období roku. Z tohoto důvodu bychom při chovu v lidské péči neměli dopustit překročení teploty jejich ubikace dlouhodoběji přes 22°C, nicméně při životě na souši snesou bez následků snad i 26°C. Pro jejich lepší pohodlí bychom jim tak měli zajistit dostatečně velkou a nepřiliž vlhkou souš, opatřenou několika úkryty. V zajetí se údajně tento druh dožívá 8 až 12 let, v přírodě 20 a snad i více let. V přírodě nicméně žebrovníky ohrožují volavky, čápi či užovka maurská (Natrix maura). Velmi ohrožující pro ně je i vliv člověka, zvláště silniční doprava a ničení jejich biotopů.
Ač se to u nás přiliž neví, jsou i žebrovníci, jako ostatně všichni ostatní evropští obojživelníci a plazi, zahrnuti to tzv. Bernské konvence. Třeba v západní Evropě je tak obchodování s nimi možné jen na základě předložené dokumentace o jejich původu.
Literatura
Carranza S., Arnold E., 2003: History of West Mediterranean newts, Pleurodeles (Amphibia: Salamandridae), inferred from old and recent DNA sequences. Systematics and Biodiversity 1 (3): 327- 337.
Carranza S., Wade E., 2004: Taxonomic revision of Algero-Tunisian Pleurodeles (Caudata: Salamandridae) using molecular and morphological data. Revalidation of the taxon Pleurodeles nebulosus (Guichenot, 1850). Zootaxa 488: 1- 24.
Radek Sejkora [ 30.11.2008 21:41:23 ]:
Díky za upozornění, texty jsou cca 10 let staré. Čerpal jsem z různých zdrojů, kde byla řada nepřesností a přenášení sem jsem je jen kopíroval a bohužel nekontrolovat. Uvedené chyby opravím. Děkuji Kořínek
Díky za upozornění, texty jsou cca 10 let staré. Čerpal jsem z různých zdrojů, kde byla řada nepřesností a přenášení sem jsem je jen kopíroval a bohužel nekontrolovat. Uvedené chyby opravím. Děkuji Kořínek
V textu od Milana Kořínka k druhu P. waltl je několik nepřesností.
V kapitole „Popis“ se uvádí, že tento druh žije jen ve vodě. Toto je podle pozorování ve volné přírodě již vyvráceno. Dále v kapitole „Rozšíření“ je uveden jeho výskyt i v Alžírsku a Tunisku. Ve skutečnosti se P. waltl vyskytuje jen v jižní polovině Pyrenejského poloostrova a na severozápadě Maroka. V Alžírsku a Tunisku se vyskytují zbývající dva druhy rodu: P. nebulosus a P. poireti. (P. poireti dokonce pouze jen v pohoří Edough na severu Alžírska).
Radek Sejkora
V kapitole „Popis“ se uvádí, že tento druh žije jen ve vodě. Toto je podle pozorování ve volné přírodě již vyvráceno. Dále v kapitole „Rozšíření“ je uveden jeho výskyt i v Alžírsku a Tunisku. Ve skutečnosti se P. waltl vyskytuje jen v jižní polovině Pyrenejského poloostrova a na severozápadě Maroka. V Alžírsku a Tunisku se vyskytují zbývající dva druhy rodu: P. nebulosus a P. poireti. (P. poireti dokonce pouze jen v pohoří Edough na severu Alžírska).
Radek Sejkora
Tento druh se rozmnožuje ve stálých nebo periodických zarostlých vodních nádržích na západě a jihu Pyrenejského poloostrova a severozápadního Maroka. K nástupu rozmnožování dochází zpravidla na podzim, vodu pak dospělá zvířata popouštějí časně z jara. V období sucha, když dochází k vysychání vodních zdrojů a půdy, se žebrovníci pravděpodobně ukrývají pod zemí a probouzejí se až po období dešťů. Mláďata po metamorfóze vodu opouštějí a žijí pak v úkrytech na souši, aktivní jsou v noci.
Radek Sejkora
Radek Sejkora