CZ EN
HLEDAT  

Profil taxonu

třída

ptáci
Aves Linnaeus, 1758

říše Animalia - živočichové »  kmen Chordata - strunatci »  nadtřída Tetrapoda - čtyřnožci

Další názvy

= opeřenci

Časový rozsah:svrchní jura - recent

Obrázky

Významné skupiny

Struthioniformes - pštrosi, Sphenisciformes - tučňáci, Procellariiformes - trubkonosí, Pelecaniformes - veslonozí, Ciconiiformes - brodiví, Phoenicopteriformes - plameňáci, Anseriformes - vrubozobí, Accipitriformes - dravci, Galliformes - hrabaví, Gruiformes - krátkokřídlí, Charadriiformes - dlouhokřídlí, Columbiformes - měkkozobí, Psittaciformes - papoušci, Cuculiformes - kukačky, Strigiformes - sovy, Apodiformes - svišťouni, Piciformes - šplhavci, Coraciiformes - srostloprstí, Passeriformes - pěvci

Taxonomie

Ptáci se vyvinuli ze skupiny Dinosauria - dinosauři. Z praktických a historických důvodů jsou však v BioLibu uvedeni jako taxonomická kategorie třída a zařazeni přímo mezi čtyřnožce (aby byla zachována hierarchická posloupnost taxonomických kategorií).

Charakteristika

Fejfar (2004) definuje třídu Aves jako aktivně létající diapsidní archosaury a saurischidní maniraptorní neoteropody. Podle současných poznatků jsou ptáci považováni přímo za přežívající dinosaury a nikoli jen jejich příbuznou vývojovou větev. Na světě jich žije kolem 9000 druhů. Vyznačují se poměrně jednotným vzhledem:
Tělo je kryto peřím. Přední končetiny ptáků jsou přeměněny v křídla. Pohyb po zemi zajišťuje pár prodloužených zadních končetin. Čelisti mají podobu rohovinou pokrytého bezzubého zobáku. Srdce je čtyřkomorové (s jedinou -pravou- aortou), s čímž souvisí teplokrevnost ptáků. Součástí dýchací soustavy jsou objemné plicní vaky. Všechny ptačí druhy jsou vejcorodé.

Peří

Polyplectron bicalcaratum - bažant paví
Autor: Topi Pigula
Povrch těla ptáků je pokryt peřím. Paleontologické nálezy dokazují, že peří se nacházelo už u drobných teropodních dinosaurů (Theropoda). Sloužilo nejprve jako účinná tepelná izolace těchto aktivních teplokrevných dravců. Tuto funkci zastává peří dodnes. Teprve později došlo k adaptaci peří k létání.
Pera vyrůstají z okrsků kůže, zvaných pernice (pterylae). Místa, která jsou peřím pouze překryta, ale peří z nich nevyrůstá, se nazývají nažiny (apteria). Podle tvaru a funkce rozlišujeme několik typů per:
Pero obrysové (pennae contourae) je tvořeno stvolem (scapus), který v horní části přechází v plný osten (rhachis). Dolní část je tvořena dutým brkem (calamus). U hrabavých (Galliformes), kasuárů (Casuariidae) a emu (Dromaiidae) vyrůstá na některých obrysových perech, převážně na bocích a zádech, mezi brkem a ostnem paosten (vexillum). Viz pero obrysové s paostnem. Prapor je tvořen postranními větvemi (rami), které se o sebe opírají paprsky (radii), zachycené vzájemně háčky (hamuli) a brvami (ciliae).
pero prachové (plumae) je tvořeno krátkým brkem. Osten, je-li patrný, přechází do větví s charakteristickou stavbou pro prachové peří.
pero vlasové (filoplumae) je tvořeno kratinkým brkem, ze kterého vyrůstá relativně dlouhý osten, který se na konci štěpí v jednotlivé nitkové větve, namnoze opatřené drobnými výběžky, brvami, které se však vzájemně nepropojují, takže vrchol připomíná štětku.Mají funkci smyslových orgánů: kontrolují polohu okolních per.
pero štětičkové je zvláštní typ peří, vyrůstající při vyústění kostrčních mazových žláz ptáků. Je tvořeno relativně dlouhým měkkým zavalitým brkem. Jeho zakončení tvoří shluk jemných vláknitých brv, které jsou na koncích ještě několikanásobně rozvětveny. Celek tvoří jakousi štětičku.
pero štětinové je tvořeno relativně krátkým a zavalitým brkem, z něhož vybíhá krátký osten. Má taktilní funkci a nachází se zpravidla v okolí zobáku.

Kostra

Srovnání lebky s bází paleognátního typu a lebky s bází neognátního typu
Autor: Jiří Novák
Melopsittacus undulatus - andulka vlnkovaná
Autor: Jiří Novák
Kostra (skelet) ptáků se vyznačuje celou řadou přizpůsobení k letu. Většina kostí je pneumatických, což znamená že v kostech dospělých ptáků se místo dřeně nacházejí dutiny, vyplněné vzduchem. U mladých ptáků se ve všech kostech nachází dřeň, která např. v lopatkách a distálních kostech končetin zůstává až do dospělosti. Kostra je během letu silně zatěžována. Proto ptačí kosti obsahují relativně velké množství anorganických látek. Větší odolnost je zajištěna i srůstem některých kostí: V hrudní části páteře u některých druhů dochází k srůstu 3-5 obratlů v kost zádovou (os notarium). Poslední hrudní obratle srůstají s obratli bederními, křížovými a předními ocasními a s pánví v jedinou kost - synsacrum. Koncové obratle ocasní srůstají v pygostyl, plochou kůstku poskytující oporu svalům, ovládajícím ocasní pera. U letců (Neognathae) srůstají v dospělosti lebeční švy.
Lebka (cranium) ptáků se skládá z většinou pevně srostlých pneumatických kostí. Mozkovna je mohutná, značně vyklenutá, tvořená tenkými plochými kostmi. Značnou část lebky zaujímají očnice, oddělené pouze tenkou přepážkou meziočnicovou (septum interorbitale). Oční bělima (sclera) je vyztužena kruhem 12-16 plochých kůstek - sklerotikálním prstencem. Tlakem ciliárního svalu na tento prstenec dochází k akomodaci oční čočky. Dalším typickým znakem ptačí lebky jsou mohutné kosti mezičelistní (os intermaxillare), srůstající v zobák. Spodní čelist vzniká srůstem několika kostí. K lebce se připojuje prostřednictvím kosti čtyřboké. Lebka nasedá na první krční obratel (atlas) jediným týlním hrbolem (condylus occipitalis). Většina ptáků tak může otáčet hlavou až o 180°, sovy (Strigiformes) až o 270°.
Krční páteř je dlouhá a esovitě zakřivená. Má druh od druhu proměnlivý počet obratlů. Nejméně má ara (Ara ararauna) - 11 obratlů, nejvíce pak labuť (Cygnus olor) - 25 obratlů.
Hrudní obratle mívají široké trny. Často srůstají v jedinou kost zádovou. Také počet hrudních obratlů se druh od druhu mění. Za hrudní obratle jsou považovány ty obratle, na něž se připojují žebra spojená s hrudní kostí.
Synsacrum vzniklo srůstem 10 - 22 synsycrálních obratlů. Poskytuje oporu svalům zadních končetin. Nejširší je ve výšce pánevních kloubních jamek (acetabulum). Směrem k hlavě a k ocasu se zužuje.
Obratle ocasní jsou redukované, několik koncových obratlů srůstá v pygostyl.
Hrudní kost je široká, plochá, u létajících ptáků opatřená mohutným hřebenem (crista sterni), na nějž jsou uchyceny létací svaly. V přední části hrudní kosti se na každé straně vyskytuje jedna kloubní jamka, kam jsou ukotveny bkosti zobcovité (krkavčí, coracoideae). Po stranách hrudní kosti jsou mělkými prohlubněmi oddělené kloubní výběžky žeberní (processus articulares costales), na něž se upíná 3-9 párů žeber. Žebra jsou dvoudílná. Oba díly (úsek obratlový - vertebrocostaleae, úsek sternální - sternocostaleae) jsou spojeny kloubně. Z kaudálního okraje obratlového úseku většiny žeber vyrůstá výběžek háčkovitý (processus uncinatus).
Pletenec hrudní končetiny je u ptáků přizpůsoben letu. Klíční kosti srůstaji distálními konci v útvar zvaný vidlice (furcula). Proximální konce jsou volně spojeny s kostí zobcovitou a s lopatkou. Lopatka je dlouhá, úzká, šavlovitě zakřivená. Kosti křídla jsou: kost pažní (humerus), kosti předloktí (ossa antebrachii - radius a ulna), dvě kosti zápěstní (vřetení kost zápěstní - os carpi radiale a poněkud redukovaná pátá kost záprstní - os metacarpale quintum). Z kostí záprstních zůstávají zřetelné pouze třetí a čtvrtá kost záprstní. Značně redukovaná druhá kost záprstní přirůstá k základně třetí záprstní kosti a tvoří tam drsnatinu druhé kosti záprstní (tuberositas ossis metacarpalis secundi). Kostru křídla zakončují rudimenty druhého, třetího a čtvrtého prstu. S funkčními křídelními prsty se u recentních ptáků setkáváme pouze v jednom případě - u mláďat hoacina chocholatého (Opisthocomus hoazin).
Pánev vzniká srůstem tří kostí: kosti kyčelní (os ilium), kosti sedací (os ischii) a kosti stydké (os pubis). Ke zvláštnostem ptačí pánve patří kloubní jamka (acetabulum), v jejímž dně je velký kruhový otvor, překrytý vazivovou blánou.
Do acetabula zapadá hlavice kosti stehenní (femur). Kosti bércové (ossa cruris) jsou tvořeny mohutně vyvinutou kostí holenní (tibia) a rudimentem kosti lýtkové (fibula). Kosti nártní a zánártní u ptáků srůstají v jednu mohutnou kost - běhák (tarsometatarsus). Ptáci mají většinou na každé noze po čtyřech prstech, výjimečně tři nebo dva prsty (pštros, Struthio camelus). U většiny ptáků směřuje jeden prst dozadu a tři dopředu. U šplhavců (Piciformes), papoušků (Psittaciformes) a kukaček (Cuculiformes) směřují dopředu dva a dozadu dva prsty. U sov a některých dravců je čtvrtý prst přeměněn ve vratiprst.

Nervová soustava a smysly

Sylvia borin - pěnice slavíková
Autor: Ivan Mikšík
Mozek vykazuje podobnosti s mozkem ještěrů a krokodýlů, ale je daleko rozvinutější. Mohutný, na povrchu zvrásněný mozeček umožňuje ptákům složitou koordinaci pohybů během letu. Hemisféry předního mozku jsou hladké a zcela zakrývají mezimozek. Čichové laloky (lobi olfactorii) jsou zakrnělé. Naproti tomu zrakové laloky (lobi optici), umístěné po stranách mezimozku, odpovídají svou velikostí a složitostí dokonalému zraku ptáků.
Zrak je pro ptáky nejdůležitějším smyslem. Ptačí oko je nejdokonalejší, s jakým se lze u obratlovců setkat. Není kulaté jako u savců, ale nejčastěji čočkovitě zploštělé, u dravců vpředu vyklenuté a široce kuželovité, u sov až válcovité s obrovskou čočkou.
Akomodace se děje prostřednictvím tlaku zaostřovacího svalu na sklerotikální prstenec, zároveň i tlakem duhovky na čočku. Čočka je tak částečně vtlačována do přední komory a tím charakteristicky deformována. Šťastný (1998) uvádí, že akomodační schopnost většiny denních ptáků je nejméně 20 dioptrií, u potápivých ptáků však až 50 dioptrií, a naopak u sov jen 2-4 dioptrie.
Sítnice (retina) je vybavena až 8krát větším množstvím světločivných buněk než u člověka. Místa nejostřejšího vidění - žluté skvrny - jsou u ptáků v každém oku dvě nebo dokonce tři. Fovea centralis se nachází, stejně jako u lidí, v optické ose oka a uplatňuje se při monokulárním vidění. Fovea temporalis je umístěna při vnější straně oka a napomáhá při binokulárním vidění. Sítnice navíc obsahuje kapénky barevných olejů, sloužící jako barevné filtry a umožňující pronikavější vidění v mlze. Barevné vidění mají ptáci daleko dokonalejší než lidé. Jsou dokonce schopni vnímat i barvy v ultrafialovém oboru.
Zvláštním útvarem je hřeben (pecten), vyrůstající z cévnatky do sklivce. Jeho přesná funkce je dosud nejasná, slouží patrně k výživě oka a zabraňuje oslnění.
Sluchové ústrojí ptáků se podobá plazímu. Vnější ucho je slabě vyvinuté. Boltec chybí. Ušní otvor je opatřen slabou kožní řasou, nebo tzv. sluchátkem z adaptovaných tuhých pírek. Bubínek je pověrně velký. Sluchová kůstka je přítomna pouze jedna - columella auris, odpovídající třmínku savců. S bubínkem je spojena chrupavčitou trojnožkou, na druhém konci zapadá do oválného okénka (fenestrum ovale). Akustickosmyslová část je umístěna v prstovitém výběžku vnitřního ucha a liší se druh od druhu.
Čich byl oproti dřívějším názorům u ptáků jednoznačně prokázán. Nejrozvinutější je u trubkonosých (Procellariiformes), kondorů (Cathartidae) a kiviů (Apteryx). Čichové centrum je dobře vyvinuté také u potápek (Podicipediformes), vrubozobých (Anseriformes), dravců (Accipitriformes), sov (Strigiformes) a některých dalších skupin. Naopak nejhůře u veslonohých, papoušků a pěvců.
Chuť je u ptáků patrně nedůležitým a málo rozvinutým smyslem. Chuťové pupeny jsou zastoupeny v malém množství. Hudec (1972) uvádí u holuba průměrně 40, u kura domácího jen 24 chuťových receptorů. Výběr potravy se řídí zřejmě především zrakem a hmatem.
Hmatové podněty jsou u ptáků vnímány celou řadou různých morfologicky rozlišených mikroorgánů. Pro ptáky typické jsou dva zvláštní druhy hmatových tělísek: Grandryho a Herbstova. Grandryho tělíska se nacházejí především v kůži zobáku a dutině ústní u sov, vrubozobých aj. Herbstova tělíska se vyskytují buď jednotlivě nebo ve svazcích porůznu v těle. Vnímají pravděpodobně otřesy.
Ptáci mají celou řadu dalších smyslů, které jsou dosud málo prozkoumané nebo zcela neznámé. Uveďme například schopnost vnímat atmosferickou elektřinu, nebo schopnost orientovat se pomocí zemského magnetického pole.

Trávení

Falco tinnunculus - poštolka obecná, vývržky poštolky
Autor: Jiří Novák
Trávicí soustava začíná dutinou ústní, do které ústí několik párů slinných žláz. U vodních ptáků jsou slinné žlázy většinou redukované, naopak u šplhavců, vlaštovek (Hirundininae), rorýsů a salangán (Apodidae) jsou značně vyvinuté. U zrnožravých ptáků je patro opatřeno rohovitými výztuženi, umožňujícími louskání semen. Trávicí trubice pokračuje krátkým hltanem do jícnu, který se rozšiřuje ve vole (ingluvies). Zde se shromažďuje a změkčuje potrava. Vlastní žaludek se dělí na dvě části: ve žlaznatém žaludku je potrava chemicky natrávena a ve svalnatém žaludku mechanicky rozmělněna. Snazší rozmělnění potravy zajišťují gastrolity - drobné oblázky a písek, které pták získává sezobáním z okolního prostředí. Jejich přítomnost ve svalnatém žaludku kompenzuje absenci zubů v dutině ústní. Gastrolity nacházíme také ve fosiliích dinosaurů. Masožraví a hmyzožraví ptáci vyvrhují nestravitelné části potravy v podobě kompaktních válcovitých útvarů - vývržků. Střevo je krátké, nerozlišuje se na tlusté a tenké. Ústí sem vývod slinivky břišní a žlučníku (žlučník chybí u pštrosů, papoušků a holubů). Těsně před konečníkem se vychlipují dvě slepá střeva. Trávicí soustava končí kloakou, která je společným vyústěním trávicí trubice, párového močovodu a pohlavních orgánů. Dochází zde i k resorbci vody. Ptačí trus je kašovitý, pokrytý bílou vrstvou kyseliny močové (2,6,8-trioxypurin), která je u ptáků konečným produktem metabolismu dusíkatých látek (urikotelie).

Vylučovací soustava

Vylučovací soustavu tvoří párové ledviy (renae), které jsou protáhlého tvaru a mají 3-4 laloky. Močovody ústí přímo do kloaky. Močový měchýř všem ptákům chybí.
Moč je hustá, kašovitá, obsahuje hlen a kyselinu močovou. Z kloaky se uvolňuje s trusem.
Zvláštností jsou solné, neboli nosní žlázy. Nacházejí se nad očnicemi nebo u kořene zobáku zejména u mořských druhů a slouží k vylučování přebytečné soli. Umožňují tedy ptákům pít mořskou vodu.

Pohlavní ústrojí

Casuarius casuarius - kasuár přílbový
Autor: Vladimír Motyčka
Pohlavní ústrojí ptáků je plně funkční pouze v době rozmnožování. Mimo toto období je rozmnožovací ústrojí u obou pohlaví značně zakrnělé. Jedná se o adaptaci, snižující hmotnost těla a související se schopností letu.
U samců jsou vyvinuta dvě asymetrická varlata, lišící se velikostí. Chámovody ústí do kloaky. Přídatné žlázy, obvyklé u savců, ptákům zcela chybějí. Penis je u většiny ptáků redukovaný nebo zcela chybí. U druhů kde je přítomen (Struthioniformes, Anseriformes), je uložen v kloace.
U samic se většinou vyskytuje pouze jeden vaječník. Zřídka (u Accipitriformes), jsou přítomny oba vaječníky. Vejcovod v době rozmnožování vytváří četné lkičky. Zralé vajíčko (vaječný žloutek) je zde postupně vybaveno dalšími vaječnými obaly. Žlaznatá hořejší část (magnum) vytváří bílek, tzv. užina (isthmus) vylučuje papírovou blánu a část děložní (uterus) vylučuje řídký bílek a následně vápenatou kaši, která ztvrdne, čímž vzniká vaječná skořápka. Nejspodnější část (vagina) vypuzuje vejce při kladení.

Vývoj ptačího zárodku




Autor snímků: Milan Kořínek

Literatura

Fejfar O. (2004): Nové doklady o vývoji ptáků II. Příklad mozaikového vývoje, Živa 2/2004, str. 82-86
Hudec K., Černý W. a kol. (1972) : Fauna ČSSR - Ptáci 1, Academia, Praha
Kolda J. (1936): Srovnávací anatomie zvířat domácích (I.,II.), nákladem vlastním, Brno
Novák J. (1999): Mikroskopická typizace peří hrabavých ptáků
Šťastný K. et col. (1998): Svět zvířat IV - Ptáci, Albatros, 144 pp.

Poslední zpracované profily

Passerina cyanea (Linnaeus, 1766) - papežík indigový
Passerina leclancherii Lafresnaye, 1840 - papežík Leclancheriho
Guarouba guarouba (Gmelin, 1788) - aratinga žlutý
Pharomachrus mocinno de la Llave, 1832 - kvesal chocholatý
Grus canadensis (Linnaeus, 1758) - jeřáb kanadský
Grus leucogeranus Pallas, 1773 - jeřáb bílý
Bugeranus carunculatus (Gmelin, 1789) - jeřáb bradavičnatý
Balearica pavonina (Linnaeus, 1758) - jeřáb paví
Turnicidae Gray, 1840 - perepelovití
Turnix olivii Robinson, 1900 - perepel okrovoprsý

Podřízené taxony

Počet záznamů: 10

podtřída Ornithurae Haeckel, 1866 - praví ptáci
podtřída Sauriurae Haeckel, 1866 - praptáci

Aves incertae sedis

rod Gallornis Lambrecht, 1931
rod Horezmavis Nesov, 1983
rod Hulsanpes Osmólska, 1982
rod Iaceornis Clarke, 2004
rod Megagallinula Kuročkin, 1968
rod Platanavis Nesov, 1992
rod Pumiliornis Mayr, 1999
rod Wyleyia Harrison & Walker, 1973

Odkazy a literatura


Použité zdroje

Gill F. & Donsker D.: IOC World Bird List [http://www.worldbirdnames.org/]
[Datum citace: 20. duben 2013]

Lepage D.: Avibase - The World Bird Database [http://www.bsc-eoc.org/avibase/avibase.j...]

Clements, J. F. (2007): Clements Checklist of Birds of the World - 6th Edition [http://www.birds.cornell.edu/clementsche...], Cornell University Press
[Datum citace: 20. duben 2013]

Hudec K. et al. (2003): Soustava a české názvosloví ptáků světa, Muzeum Komenského v Přerově. 462 pp.

Šťastný K. et col. (1998): Svět zvířat IV - Ptáci, Albatros, 144 pp.

Šťastný K. et al. (1998): Svět zvířat V - Ptáci, Albatros, 148 pp.

Možnosti podílení se na BioLibu

Jste-li v systému přihlášení, můžete k libovolnému taxonu přidat jméno či synonymum v libovolném jazyce (a nebo tak navrhnout opravu jména chybného), popisy taxonu nebo další podtaxony.

Taxony (nepotvrzené) - 1
Taxon - texty (nepotvrzené) - 40
Komentáře - 1


Vysvětlivky

vyhynulý druh/skupina