Klobouk 5 - 25 cm v průměru, v mládí vejcovitý, později polokulovitý až vyklenutý, ve stáří až plochý, často s nízkým hrbolkem. Lysý, hedvábitý, na okraji jemně šupinkatý a ověnčený zbytky vela. Barvy bílé a krémové, později kožově zbarvený. Po otlačení žloutne a pokožka je z větší části slupitelná.
Lupeny volné, husté dlouho světlé, později šedě masové, ve stáří černohnědé, ostří mají bělavé.
Prsten tenkoblanný, dvouvrstvený, bílý, převislý a na spodní straně hrubě bělavě až nažloutle zubatý.
Třeň 5 - 15 cm vysoký, 1 - 3 cm tlustý, vylomitelný, hladký, v mládí plný, později dutý, válcovitý na bázi se rozšiřující a výjimečně hlíznatý. Na vrcholu je vláknitý a na bázi šupinkatý, barvy bílé, otlačením žloutne.
Dužnina bílá, ve stáří na řezu žloutnoucí. Chuť nasládlá až oříšková, vůně anýzová nebo hořkomandlová.
Výtrusný prach purpurově hnědý, výtrusy jsou hladké, elipsoidní, barvy hnědé a velikosti 6-9 x 4-5 µm.

Výskyt květen až říjen smrkové monokultury, vápenaté i nevápenaté půdy, v trávě na loukách, zahradách, křovinách a ve světlých lesích, hlavně na jejich okrajích ve skupinách nebo jednotlivě. Např. karlštejnské druhotné smrčiny. Upřednostňuje humózní půdy.

Jedlá.

Pečárka hajní (Agaricus silvicola) která nemá tak masité plodnice, má menší výtrusy a lupeny dlouho červenorůžové, je také jedlá.
Pečárka hlíznatá (Agaricus essettei) která má napadně odsazenou hlízu a je menší. Je jedlá.
Muchomůrka jízlivá (Amanita virosa), muchomůrka zelená (Amanita phalloides) (bílá forma) a muchomůrka jarní (Amanita verna) – hlavně v mládí. Jmenované muchomůrky však vyrůstají z pochvy. Jsou smrtelně jedovaté!
Pečárka velkovýtrusná (Agaricus urinascens) je větší, lupeny nikdy nemají načervenalý odstín a na otlačených místech nežloutne. Je jedlá.
Pečárka polní (Agaricus campestris) se liší tím, že nemá anýzovou vůni a po pomačkání nežloutne a má jednovrstevný prsten. Je jedlá.
Pečárka zápašná (Agaricus xanthodermus) se liší živě růžovými lupeny. Intenzivně chromově žloutne zejména v bázi třeně a dužnina má fenolovvý pach. Je slabě jedovatá.
Pečárka sněhobílá (Agaricus chionodermus) nemá mandlovou vůni, žloutnoucí plodnice a nekořenuje. Je jedlá.

Velmi chutná houba, škoda, že dosti často obsahuje velké množství kadmia.