váha 25-65 kg, délka 105-160 cm

Největší psovitá šelma. Postavou i velikostí připomíná německého ovčáckého psa, má však širší a zašpičatělejší hlavu, šikměji postavené oči a kratší, výrazně trojúhelníkovité uši. Huňatý ocas (asi 50 % délky těla) nosí svěšený šikmo nebo kolmo k zemi (obr. 30). Ve zbarvení převládá podle sezóny rezavohnědý až šedočerný odstín, pouze spodní část těla a vnitřní strany končetin jsou nažloutlé až bělavé a vnější okraje ušních boltců černé. Pruh tmavší srsti se někdy táhne i středem hřbetu.

Sdružují se do smeček, ve kterých panuje přísná hierarchie. V létě jsou smečky tvořené jen jednotlivými rodinami, v zimě se sdružuje více rodin pohromadě. Větší kořist loví štvaním. Vybírají si hlavně nemocné nebo slabé kusy. Při lovu mají rozdělené úkoly. Loví většinou velké druhy kopytníků: divoká prasata, divoké kozy a ovce, jeleny, srnce, soby, losy a méně často i menší zvířata: králíky, zajíce, hlodavce a ptáky. V době nouze napadají i domácí zvířata. Obvykle jsou plaší a člověku se vyhýbají.
Říje probíhá koncem zimy a počátkem jara. Samice rodí po 62-65 dnech 3-8 mláďat. Po 10-12 dnech se jim otevírají oči. Na výchově se podílí i samec. Matka mláďata kojí asi dva měsíce, v šesti týdnech však začínají přijímat pevnou stravu.Dospívají v 1-2 letech.

Vyskytoval se téměř v celé Eurasii a Severní Americe od pásma tundry až po polopouště, v současnosti žije v Evropě souvisle jen od severu Skandinávie přes Finsko a Rusko na Balkán, odděleně ještě na Pyrenejském poloostrově a v Itálii.

V Čechách byl vyhuben v 19. století (poslední úlovek 1850 nebo 1891); na Moravu a do Slezska občas pronikají smečky vlků ze Slovenska a Polska dodnes. Na hřebenech Moravskoslezských Beskyd, Javorníků a Vsetínských vrchů se nyní zdržují vlci trvaleji a zatoulávají se odtud hluboko do podhůří i dále do Jeseníků, ke Králickému Sněžníku či jinam. Drží se hlavně v rozsáhlých lesích vrchovin a hor. V únoru 1976 se objevila na Šumavě skupina vlků, která utekla ze zajetí v NP Bavorský les, jednotlivá zvířata se dostala až na Třeboňsko a Domažlicko, kde byla postupně vystřílena. V posledních letech se vlk na Šumavě začíná objevovat znovu.

Vlk je předkem domácího psa, k jeho domestikaci došlo před více jak deseti tisíci lety. Ale i dnes se používá k “vylepšení” genetických vlastností některých plemen psů. Křížením německého ovčáka a vlka vzniklo plemeno československý vlčák, vyšlechtěné v druhé polovině dvacátého století. Jeho nynější zástupci však mají jen malou příměs vlčí krve.