Klobouk 5 - 14 cm v průměru, v mládí kulovitý, později vyklenutý, ve stáří rozložený, na středu má nepříliš výrazný hrbol, tence masitý, hladký, jemně hedvábitý, někdy okraj jemně vločkatý, bílý, ve stáří často vodnatě masově růžový, někdy i žlutý. Pomačkáním výrazně žloutnoucí.
Lupeny volné, husté, nejprve bělavě hnědé až masově šedé, později čokoládově hnědé nakonec černé.
Prsten v horní části třeněje dvojitý, tence blanitý, splihlý, často potrhaný a na spodní straně lemu pokrytý zoubkatými čupinkami barvy bílé nebo žluté.
Třeň až 10-12 cm vysoký, 0,8-2 cm tlustý, válcovitý, často dole zahnutý a na bázi má zřetelnou, deskovitě uťatou hlízu. K vrcholu je zúžený, barvy bílé, nad prstenem často narůžovělý a jemně vláknitý, později tmavne někdy až černá.
Dužnina bílá, porušením žloutnoucí, vůně slabě anýzová, chuti mírné.
Výtrusný prach čokoládově hnědý, výtrusy elipsoidní, hladké, barvy šedohnědé, bez klíčního póru, velikosti 6-8 x 4-5,5 µm.

Výskyt červenec až září ve vlhčích smrkových lesích a jejich travnatých okrajích. Vzácně ji nalezneme i v listnatých lesích.

Jedlá.

Pečárka hajní (Agaricus silvicola) nemá deskovitě uťatou a nápadně odsedlou hlízu a menčí výtrusy. Je jedlá.
Pečárka ovčí (Agaricus arvensis) nemá nápadně odsedlou hlízu a odlišné cystidy, roste spíše v trávě a je jedlá.
V mládí za muchomůrku jízlivou (Amanita virosa), která však má na bázi pochvu a je smrtelně jedovatá.

Vhodná k jakékoliv kuchyňské úpravě. Nejlépe do směsi. Je však velmi náchylná k absorbci těžkých kovů jako je kadmium.