Uzavřená plodnice zprvu podzemní, kulovitá, 7–15 mm široká. Vnější okrovka puká v 5–12, nejčastěji však 7–10 nestejných, polohygroskopických cípů, které jsou na konci zašpičatělé a někdy rozštěpené. Cípy se rozkládají do hvězdy o průměru 2–5 cm. Vnější okrovka 1–2 mm tlustá, nelesklá, jakoby pomoučněná, za čerstva zprvu světle okrová, později okrově až masově žlutohnědá, ve vlhku červenající, někdy rozpukaná. Staré plodnice jsou skoro černé. Myceliová vrstva je bělavá, později světle červenohnědá, na povrchu s vrstvičkou humusu. Za vlhka se velmi lehce odlupuje. Vnější povrch okrovky po odloupnutí myceliové vrstvy za čerstva bílý, s opálovým leskem, později zažloutlý až šedavý, u mladých i starých plodnic s charakteristickými čárkovitými rýžkami, probíhajícími ve směru každého cípu a sbíhajícími se ke špičce. Vnitřní okrovka kulovitá, 5–15 mm široká, světlejší než vnější okrovka, většinou šedavá, její povrch je jemně zrnitý, jakoby pomoučněný, při zvětšení zrnitě drsný. V dolní polovině je vnitřní okrovka zúžená a přechází ve zřetelný kruhový val, pod kterým je patrný světle žlutohnědý, 1–3 x 2–4 mm velký krček. Ústí řasnatě skládané, kuželovité, dole ohraničené tím, že granulace povrchu vnitřní okrovky na okraji ústí končí. Barva ústí je někdy trochu tmavší než ostatní povrch.

Záměna je možná především za hvězdovku drsnou – Geastrum campestre, rostoucí na podobných stanovištích. Ta však nevytváří čerstvé plodnice na jaře, odlišuje se myceliovou vrstvou pevně přichycenou na plodnici, pod níž není vnější povrch okrovky rýhovaný. Kromě toho má větší výtrusy (6–7,5 μm). Další druhy hvězdovek jsou méně podobné, např. hojnější hvězdovka pastvinná – Geastrum schmidelii má výraznější ústí vnitřní okrovky, nehygroskopické plodnice, a rovněž neroste na jaře.

Druh rozšířený v Evropě a Asii, zaznamenán však také v Severní Americe (Mexiko). Vedle ČR je znám ze Španělska, Švýcarska a Ruska (Rostovské oblasti a pohoří Altaj). V ČR je hvězdovka Pouzarova známa pouze z Čech (aktuální výskyt jen v termobohemiku), na Moravě chybí. Jde o druh dlouho považovaný za český endemit. Je možno hovořit o třech centrech výskytu: jz. okraj Prahy (přírodní park Prokopské a Dalejské údolí), Dolní Povltaví a teplá část Českého středohoří; ostatní lokality jsou izolované a některé z nich dnes už pouze s historickými nálezy.

Saprotrofní druh rostoucí na slunných svazích skalních stepí, případně na jižních stráních porostlých řídkým akátem. Upřednostňuje bazický podklad.

Plodnice vyrůstají od března do května, při mírném průběhu zimy vzácně již v lednu (to ale pouze na výhřevných podkladech – vápenec, diabas). Na lokalitách pak vytrvávají celý rok.