Termín

Masožravé rostliny nejsou taxonomicky, ale ekologicky vymezenou skupinou. Jedná se o řadu vzájemně většinou nepříbuzných rostlin, sdílejících schopnost přilákat a ulovit živočichy, zejména hmyz, a získat živiny z jejich těl. Masožravé rostliny obvykle rostou na místech, kde je půda velmi chudá na dusíkaté látky. Jejich nedostatek v půdě kompenzují právě masožravostí. Rostou v kyselých bažinách a v chudých písčitých a kamenitých oblastech.

Masožravost byla dosud potvrzena u zástupců těchto taxonů:

Bromeliaceae: Catopsis, Brocchinia

Lentibulariaceae: Utricularia, Genlisea, Pinguicula

Byblidaceae: Byblis

Dioncophyllaceae: Triphyophyllum

Eriocaulaceae: Paepalanthus

Cephalotaceae: Cephalotus

Nepenthaceae: Nepenthes

Martyniaceae: Ibicella, Proboscidea

Roridulaceae: Roridula

Droseraceae: Aldrovanda, Dionaea, Drosera

Drosophyllaceae: Drosophyllum

Sarraceniaceae: Darlingtonia, Heliamphora, Sarracenia

Gravitační pasti (láčky)
Rostliny lákají kořist na okraj láčky, která obvykle vypadá jako hrníček nebo vysoký úzký trychtýř. Lákadlem je vůně, nektar, zbarvení, ale nejčastěji kombinace všech uvedených možností. Okraj láčky je pro hmyz kluzký. Kořist tedy padá dovnitř, kde se nachází trávicí tekutina, obsahující trávicí enzymy, bakterie nebo i jiné koexistující organismy. V této tekutině se kořist utopí a posléze rozloží. Aby nedošlo k naředění trávicí šťávy dešťovou vodou, bývá ústí pasti chráněno víčkem. Víčko bývá až do "uzrání" láčky pevně přirostlé k jejímu okraji.
Únik z pasti je v některých případech znesnadněn různě dlouhým ochlupením směřujícím dovnitř láčky, případně kluzkými olupujícími se voskovými šupinkami, kterými je pokryt vnitřní povrch. Kořistí se obvykle stává létavý a lezoucí hmyz. Past je neúčinná vůči vosám, které jsou schopné se prokousat stěnou láčky a uniknout.
Tento typ pasti mají rody Nepenthes, Cephalotus, Darlingtonia, Heliamphora a Sarracenia (kromě druhu Sarracenia psittacina).

Adhezní pasti (lepicí pasti)
V tomto případě rostlina produkuje lepkavou tekutinu, na kterou láká drobný hmyz. Tekutina zároveň obsahuje trávicí enzymy, je čirá a připomíná kapičky rosy. Odtud pochází název rodu typického nositele těchto pastí - rosnatka (Drosera).
Kapičky lepkavého sekretu jsou vylučovány buďto přímo na pokožce listů (např. u rodu Pinguicula) nebo na konci tentakulí. Tentakule jsou žlaznaté chloupky, které vyrůstají na vrchních a bočních částech listů rostliny, někdy také na řapících, stoncích nebo květních stvolech. Když se drobný hmyz snaží vyprostit, obvykle se nalepí na další kapičky z vedlejších tentakulí. Snahou vyprostit se rovněž stimuluje pohyb těchto chloupků směrem k sobě a v některých případech následně dochází nejen k pohybu tentakul směrem ke kořisti, ale taktéž k pohybu listů. U některých rosnatek (např. Drosera capensis) může list kořist celou obtočit. Rostlina tak dostane na hmyz větší množství sekretu. Tentakule také mohou produkovat větší množství enzymu než v klidovém stavu.
Z uloveného hmyzu po několika dnech zůstane jen vytrávitelný chitinový skelet. Živiny přestanou proudit do listu, ten se narovná, tentakule se napřímí do původní polohy a list je tak připraven na další kořist. Chitinová kostra však na listu zůstáva.
Adhezní pasti jsou vyvinuty u rodů Drosera, Pinguicula, Drosophyllum a Byblis.

Podtlakové pasti (hypotenzní pasti)
Těmito pastmi rozumíme lapací orgány rodu bublinatka (Utricularia). Přestože bublinatky známe vodní (akvatické), pozemní (terestrické), epyfitní apod., jejich pasti fungují pouze ve vodním prostředí (u pozemních druhů tedy při přemokření substrátu a u stromových toto zajišťují mokré mechové polštáře). Jedná se totiž o měchýřky, přirostlé k prýtu, které udržují uvnitř podtlak, a u vstupního otvoru, který je utěsněn dovnitř se otvírajícím víčkem mají různé výčnělky a žlázky produkující sliz. Ten láká drobné vodní a půdní živočichy.
Kořist se přiblíží a dojde k podráždění výčnělků - to spustí bleskovou reakci otevření víčka, nasátí kořisti i s okolní vodou a zavření víčka. Poté je dovnitř měchýřku vyloučen trávicí enzym, který kořist rozloží a rostlina ji vstřebá. V jednom měchýřku může být více lapených živočichů a rostlina je používá opakovaně. Pasti mají různé tvary, jak jsou přizpůsobeny různé kořisti.

Mechanické sklapovací pasti
Tento typ pastí se vyvinul u druhů Dionaea muscipula a Aldrovanda vesiculosa. Jedná se o modifikovanou listovou čepel, která je rozšířena ve dvě čelisti, oddělené středním vazem. Tyto čelisti se na podnět vyvolaný kořistí okamžitě sklapnou. Detektorem přítomnosti kořisti jsou v tomto případě chloupky na vnitřních plochách pasti (Dionaea má pouhé 3 na každé polovině pasti, Aldrovanda jich má mnohem větší množství). Pokud se kořist dotkne opakovaně v rozmezí 0,5 - 30 vteřin alespoň dvou chloupků, vyvolá na membránách buněk na bázi chloupků akční potenciál. Ten zase vyvolá odezvu v buňkách středního vazu, což vede k rychlému sevření pasti a uvěznění kořisti. Následuje několik desítek minut trvající proces, kdy se past zcela hermeticky uzavře. Dovnitř je zaveden enzym, umožňující rostlině bezpečně zjistit, zda se uvnitř nachází kořist, nebo zda past sklapla naprázdno. Pokud je zjištěna přítomnost kořisti, nastane trávicí proces, zprostředkovaný dalšími enzymy. V opačném případě se past znova otevře a je připravena na další kořist. Toto se může opakovat dvakrát až třikrát, než list odumře.

Detentivní pasti (vrše) (angl.: Lobster-pot traps)
Vyskytují se u špirlice Sarracenia psittacina a u rodu Genlisea. U Sarracenie slouží jednak k lovu drobného lezoucího hmyzu, jednak i k příležitostnému lovu vodních živočichů (rostlina snáší krátkodobé zaplavení). U rostlin rodu Genlisea se kořistí stávají vodní prvoci. Past má tvar dlouhé trubice, u Genlisea ve tvaru Y, vybavené na vnitřní straně chlupy, směřujícími dovnitř pasti. Kořist je tedy nucena pohybovat se pouze jedním směrem - dovnitř.

Také některé další druhy rostlin mají řadu přizpůsobení, umožňujících lov hmyzu. Jejich zařazení mezi masožravé rostliny je ovšem sporné.
Jako příklad mohou sloužit rostliny rodu Roridula. Ty se vyznačují přítomností žláznatých chloupků, produkujících lepkavý sekret, umožňující lapání hmyzu. Rostliny však nezískávají živiny přímo z těla kořisti. Rostlina žije v mutalistické symbióze s plošticí Pameridea roridulae. Ploštice se živí hmyzem, uloveným rostlinou, a teprve trus ploštice je zdrojem živin pro rostlinu.
Nepravá masožravost byla též prokázána u bromélie Catopsis berteroniana. Mladé rostliny lapají hmyz do vody v listové růžici, nemají však vlastní trávicí enzymy. Kořist pomáhají rozkládat symbiotické bakterie.