S nálezy neidentifikovaných želatinových hrudek (star jelly) kolem vodních ploch bývají, a to především v Anglii, nejčastěji spojovány vejcovody ropuchy obecné. I když se traduje, že ropuchy v Anglii s oblibou požírají lišky, norci, tchoři, káňata a volavky, je málo pravděpodobné, že by ropuchy opravdu požíraly lišky. Hlavním obranným prostředkem ropuchy je totiž její jedovatý sekret. Jedná se o bílou, silně viskózní tekutinu (bufotoxin), kterou vylučuje z příušních jedových žláz (parotidy) ve tvaru půlměsíce, umístěných za očima (při velkém podráždění mohou jed vylučovat i menší kožní žlázky). Proto pak mladý, nezkušený predátor, který se do ropuchy zakousne, pocítí silné pálení na sliznicích. Známe však predátora, který si dokáže s toxiny ropuch poradit. Tím je vydra.

Vydra říční (Lutra lutra) je spolu s norkem americkým na našem území nejrozšířenější šelmou z čeledi lasicovitých obývající biotop vodního prostředí, kterému je dobře přizpůsobena. Hlavní složku potravy vyder tvoří ryby, avšak druhou nejvýznamnější složku představují obojživelníci, především žáby a větší pulci. Vydry loví nejčastěji skokany a ropuchy. V případě ropuch je nejprve stáhnou z kůže, která obsahuje jedové žlázky, a teprve pak je pozřou. Proto pak také zůstávají plavat v rybníku svlečené kůže ropuch, často i s hlavou, na které se nacházejí parotidy. Přesto, že vydra prokazatelně loví ropuchy, chybí zde publikované výsledky pozorování, které by potvrzovaly podezření, že se vydra podílí na výskytu gelových hrudek zvaných star jelly tím, že se u dosud nevytřených samic ropuch vyhýbá nepříjemnému slizu z vejcovodů a vajíček, dosud se nacházejících v tělní dutině žáby.

Při značkování kromě moči vydra vylučuje i zelenavý až žlutavý sekret, který zapáchá. V zahraničí byl na webových stránkách ochránců přírody tento sekret, jimi nazývaný Otter Jelly (vydří želé), zaměňován s želatinou z žabích vejcovodů, nalézanou na místech, kde se vyskytuje vydra říční. Vydří sekret se však „pravému star jelly" nepodobá. Obyčejně se pojí s trusem a vždy se jedná o malé množství. Neboť vydra sekret vylučuje díky váčku v konečníku, jehož maximální objem dosahuje zhruba dvou centimetrů krychlových.

Druhým nejrozšířenějším predátorem obývajícím biotop vodního prostředí je norek americký (Neovison vison). I když se v evropské přírodě vyskytuje jen něco málo přes půl století, stal se u nás jednou z nejběžnějších lasicovitých šelem. A i když má plovací blány mezi prsty všech končetin a setkáváme se s ním především v okolí vodních toků, jedná se o predátora vybaveného pro lov v různorodých podmínkách, neboť jeho prsty jsou opatřené drobnými drápy, což mu umožňuje šplhat po skalách i po stromech. Na rozdíl od vydry říční se můžeme s norkem setkat i u lesních tůněk nebo mokřadů, kde se živí širokým spektrem živočichů, počínaje hmyzem a některými bezobratlými, přes ryby a obojživelníky, plazy a ptáky až po drobné savce. O norkovi americkém je však známo, že i když významnou složku jeho potravy tvoří žáby, především skokani, konzumaci ropuch se vyhýbá.

Ve výčtu predátorů vyskytujících se kolem vodních ploch by zřejmě neměl chybět ani mývalovec kuní, dříve zvaný psík mývalovitý (Nyctereutes procyonoidaes), který není naší původní šelmou. Byl uměle vysazen na Ukrajině a odtud se dostal přes Polsko, Slovensko až k nám. Vyhledává nejraději smíšené lesy a křoviny podél potoků, řek a rybníků, je aktivní za soumraku a v noci. Patří mezi všežravce, živí se nejčastěji ptáky a jejich snůškou, leklými rybami a mršinami, ale také loví žáby. Nepatří však mezi naše nejrozšířenější predátory.

Z hlediska výskytu želatinových hrudek zvaných star jelly tak bude vhodnější vzpomenout tchoře tmavého (Mustela putorius). Tchoři si vybírají vlhké území s hustým vegetačním pokryvem, přičemž skladba jejich potravy výrazně kolísá mezi různými oblastmi. Některé tchoří populace jsou specialisté, často se zaměřující na žáby. Tchoř je na lokalitě obvykle významným predátorem, jedinec o hmotnosti jednoho kilogramu spotřebuje denně osm až deset žab, nebo stejné množství drobných hlodavců. Významnou složku potravy tchoře představují ropuchy. Tchoř totiž odstraňuje sekret z kůže ropuchy tak, že ji válí po zemi. Vysoká konzumace ropuch v zimním období je pak vysvětlována tím, že si tchoři paralyzované ropuchy, ulovené v průběhu roku, ponechávají v zásobě na zimní měsíce. Tchoři také mohou lokalizovat a následně vyhrabat zimující žáby ve vrstvě bláta až 30 cm hluboké, případně pod sněhovou pokrývkou až metr vysokou. Když zem promrzne, což tchořům brání ve vyhrabávání obojživelníků, živí se lovem hlodavců a požíráním mršin. Ovšem zda tchoř běžně z ulovené ropuchy (na rozdíl od vydry) pozře i kůži, se neuvádí. Zrovna tak není jasné, zda se tchoř nakonec nevyhýbá vajíčkům a vejcovodům z tělní dutiny ropuchy pro jejich nepříjemně lepkavý charakter. Takováto možnost bývá uvažována u opeřených dravců.

V případě želatinových hrudek, spolu s ropušími vajíčky nacházených ve Skotsku na podmáčených loukách, se dosud britským ochráncům přírody nepodařilo určit opeřené predátory, kteří se na tomto pro laiky záhadném fenoménu podílejí. V posledních letech se zvyšující počet nálezů želatinových hrudek, pocházejících z tělní dutiny ropuch, by mohl ve Skotsku, podle názoru místních odborníků, vysvětlovat především zaznamenaný nárůst zdejší populace kání.

Přestože káni lesní (Buteo buteo) a káni rousnou (Buteo lagopus) lze zařadit spíše mezi potravní generalisty, neboť jejich potravní spektrum je velmi široké, představuje hraboš polní nebo jiné druhy drobných hlodavců nejdůležitější složku jejich kořisti. Početnost hrabošů v jarním období u nás pak také u kání lesních určuje hnízdní úspěšnost. V oblastech Skotska, které se svým charakterem liší od krajiny ve střední Evropě, je káně v hnízdním období více závislá na pěvcích a zřejmě i na obojživelnících. Ale i u nás může káně lesní s ulovenou žábou odletět na vyvýšená stanoviště, kde kořist v klidu začne požírat. Neboť v obdobích s nižší početností hrabošů se může káně přeorientovat na náhradní zdroje potravy, tedy vedle ptáků i na obojživelníky. Avšak podíl obojživelníků v potravním spektru kání se těžko prokazuje. Nakonec i naši odborníci poukazují na fakt, že v případě plazů a obojživelníků poskytují analýzy vývržků kání zřejmě podhodnocené výsledky, neboť kosti takovéto kořisti bývají káňaty z velké části již natrávené.

Káně rousná (Buteo lagopus) se u nás v otevřených bezlesých terénech vyskytuje běžně od listopadu do dubna, kdy potom migruje do hnízdišť v severním Rusku a ve Skandinávii. Může tedy u nás žáby lovit jak na jaře v době jejich páření, tak i za pozdního podzimu, kdy se žáby chystají ve skrytu přezimovat. Z jestřábovitých je pak třeba zmínit ještě krahujce obecného (Accipiter nisus), jenž v lesních porostech uniká naší pozornosti skrytým způsobem života. Občas ho zahlédneme při okraji lesa, kde loví drobné ptáky a menší druhy savců. Je o něm však známo, že příležitostně loví, na rozdíl od mohutnějšího jestřába lesního (Accipiter gentilis), i některé druhy žab. A zůstává otázkou, nakolik se může v některých případech na fenoménu star jelly kromě kání podílet i moták pochop (Circus aeruginosus), jehož hlavním lovištěm bývají břehy rybníků, slepých a hustě zarostlých říčních ramen, louky a mokřiny.

Vedle opeřených dravců lovících za dne je třeba vzpomenout i sovy. I když se největší evropská sova výr velký (Bubo bubo) vyskytuje v téměř celé Evropě, nenajdeme ji na Britských ostrovech, navíc se živí výhradně savci od velikosti hraboše po zajíce a ptáky do velikosti bažanta. A tak výra v případě lovených ropuch nebudeme uvažovat. Zajímavější ve vztahu k nacházeným želatinovým hrudkám z ropuch je kalous ušatý (Asio otus), který osídluje jehličnaté a smíšené lesy, příležitostně hnízdí i na mokřadech, přičemž bývá označován za jednu z nejhojnějších evropských sov. Kalous pustovka (Asio flammeus) pak u nás představuje vzácnější druh, vázaný na nížinné vlhké louky a močály s křovinami a stromy. Naproti tomu za naši nejhojnější sovu, lovící výhradně za tmy, bývá označován puštík obecný (Strix aluco), který osidluje listnaté a smíšené lesy, ale i větší parky. I když se v blízkosti lidských sídel zaměřuje na drobné ptáky, jeho potravnímu spektru obecně dominují drobní hlodavci. Ovšem puštík loví, jako většina sov, příležitostně i obojživelníky.

Třetí skupinu ptáků, kterou můžeme hledat za fenoménem tzv. star jelly, představují krkavcovití (Corvidae), patřící mezi všežravce. U nás jsou to pak havran polní (Corvus frugilegus), vrána černá (Corvus corone), vrána šedá (Corvus cornix) a straka obecná (Pica pica). Nejde tu o to, že by havranovití přímo lovili žáby, ale všichni požírají, mimo jiné, též uhynulé obojživelníky. I když existují, a to dokonce v případě ropuch, zajímavé výjimky. Svědčí o tom německá epizoda z dubna roku 2005, kdy na okraji Hamburku bylo u rybníka nacházeno velké množství uhynulých ropuch se záhadnou dírou v těle. Jak se nakonec ukázalo, vrány zdejší populaci ropuch decimovaly tím, že se naučily v kůži ropuch vyklovat otvor, kterým pak z jejich vnitřností vytrhávaly především játra. Přičemž pro nás je nejvíce zajímavý fakt, že i když zde bylo nalezeno neobvyklé množství ropuch s vyhřezlými vnitřnostmi, nikdo zde nehlásil nález „star jelly“. Protože se však odehrávala tato epizoda v dubnu, lze předpokládat, že byly všechny samice ropuch již po tření, a tedy bez vajíček a k nim se vážícímu slizu z vejcovodů, měnícím se v gel.

Žáby mají samozřejmě predátorů více, například čápy, volavky atp. Ty však svoji kořist netrhají, proto je jejich vliv na vznik „star jelly" nepravděpodobný.

Který z predátorů je hlavním původcem vytržených žabích vejcovodů stále není zjištěno. Nevíme o žadných přímých pozorováních, která by na některého z uvedených jednoznačně ukazovala. Věříme ale, že se nám během mapování fenoménu „Star jelly“ podaří s pomocí návštěvníků BioLibu zodpovědět i tuto otázku.