Tvorba názvů rostlin se řídí Mezinárodním kódem botanické nomenklatury (International Code of Botanical Nomenclature – ICBN), který stanovuje Mezinárodní botanický kongres. Tento kongres se schází pravidelně každých 6 let a podle potřeby upravuje kód. Jediný platný kód je vždy pouze ten poslední. Kód je závazný (všechny vědecké názvy mu musí být podřízeny) a sestává se ze zásad (obecná pravidla tvorby systému), pravidel (podrobná pravidla tvorby jmen), článků a doporučení. Kód vznikl proto, aby: 1) usnadnil dorozumívání mezi vědci, 2) zabránil zbytečné tvorbě nových jmen pro již pojmenované taxony, 3) ulehčil orientaci v systému. Důležité je, že se kód vztahuje na všechny organismy považované v tradičních systémech za rostliny, tedy nejen pro rostliny (Plantae), ale i pro houby (Fungi), sinice (Cyanobacteria) či fotosyntetizující prvoky (Euglenoidea). Kód se naopak nevztahuje na tvorbu jmen kultivarů, obchodních či zahradnických názvů.

Zásady kódu:
1) Botanická nomenklatura je nezávislá na nomenklatuře zoologické a bakteriologické.
2) Každé jméno musí být podloženo tzv. nomenklatorickým typem.
3) Každá taxonomická skupina musí mít pouze jedno platné jméno (ostatní jména jsou označována jako synonyma). Platné publikování musí být zveřejněno v dostupném časopise a musí obsahovat alespoň krátký latinský popis (tzv. diagnózu) nového taxonu.
4) Pojmenování taxonomické skupiny se zakládá na principu priority uveřejnění.
5) Vědecké jméno jakékoliv taxonomické skupiny je bez ohledu na původ jména považováno za latinské (např. název rodu svída (Swida) pochází z češtiny, ale v souladu s kódem je s ním nakládáno jako s latinským slovem.

1) Druh:
Jméno druhu se skládá z rodového (píše se vždy s velkým písmenem, považuje se za podstatné jméno) a druhového jména (píše se vždy s malým písmenem, považuje se obvykle za přídavné jméno) a jménem autora (tzv. autorita), který daný druh popsal (protože jsou botanici líní lidé, píše se obvykle pouze zkratka jména autora). Na rozdíl od zoologické nomenklatury není v botanice povolena tvorba tzv. tautonym (viz. např. Bufo bufo).

2) Vyšší taxonomické kategorie než druh:
Základními hierarchickými kategoriemi jsou kmen (phyllum, koncovka – phyta), třída (classis, koncovka – psida), řád (ordo, koncovka – ales, či – les) a čeleď (familia, koncovka – aceae). Jméno dané kategorie se píše vždy s velkým písmenem na začátku.

3) Taxony mezi rodem a druhem:
Do této skupiny taxonů patří podrod (subgenus, subgen.), sekce (sectio, sect.) a série (series, ser.). Jméno takového taxonu se tvoří spojením jména rodu a jména příslušné kategorie, mezi něž se vkládá zkratka dané kategorie.

4) Nižší taxonomické kategorie než druh:
Nižšími kategoriemi než druh jsou poddruh (subspecies, subsp.), varieta (varietas, var.) a forma (forma, f.). Pokud existují nějaké vnitrodruhové kategorie je jedno z nich vždy tzv. autonymum (např. Viola hederacea subsp. hederacea), které vzniká automaticky a píše se vždy bez jména autora.

5) Hybridi:
Jméno hybrida se konstruuje pomocí násobícího znaménka (×) nebo předponou notho-. Hybrid může být označen buď spojením jmen 2 rodičovských druhů (např. Viola odorata L. × Viola suavis Bieb) či vlastním jménem (např. Viola × vindobonensis Wiesb).

Uvedeny jsou především specifická pravidla Mezinárodního kódu botanické nomenklatury a odlišnosti od zoologické nomenklatury.

1) Autoritu u druhu zapisujte bez závorky, na začátku vždy s velkým písmenem (např. Viola alba Besser.). V závorce se autorita píše pouze u taxonů, které byly nově nakombinovány jiným autorem (např. Viola alba subsp. cretica (Boiss. et Heldr.) Marcussen).
2) Pokud přebíráte taxon z jiné databáze, vyvarujte se psaní zkratek comb. nov. či sp. nov. za autoritou.
3) Rok popisu taxonu se u rostlin obvykle nepíše.
4) Pří vkládání nižších kategorií než druh vždy pište zkratku dané kategorie (subsp., var., f.).
5) Pokud vkládáte nový taxon v nižší kategorii, než druh ujistěte se prosím, že je u taxonu již vloženo tzv. autonymum (např. Viola alba subsp. alba), případně ho vložte.
6) Za autonymum se nepíše zkratka autora popisu.