Rejskovití se příliš k chovu v zajetí nehodí. Bělozubky se dají po nějakou dobu udržet v zajetí, o rozmnožování však nejsou žádné informace. Velmi nepříjemně páchnou, v zajetí je chováme samostatně. Rejsci rodu
Sorex se od
bělozubek liší červenou pigmentací zubů. Nejběžnější je
rejsek obecný Sorex araneus, který žije na vlhčích lesnatých biotopech. Nevyhýbá se však ani kulturní krajině a lidským sídlům. Březost trvá průměrně okolo 21-25 dnů. Chováme je v podobných podmínkách jako
bělozubky. Vyžadují však vysokou vlhkost vzduchu. Do terária dáme vyšší vrstvu substrátu a denně ji rosíme. Velmi náchylní jsou také k šoku a snadno mu podlehnou. Někdy se je nepodaří ani přepravit z přírody do terária. Nebezpečné jsou jakékoli náhlé zvukové, světelné podněty. V zajetí obvykle ihned nebo po krátké době hynou a nemnoží se. Ani rejsec vodní Neomys fodiens není příliš vytrvalým chovancem. Většinou hyne po krátké době bez zřejmých příčin Všichni rejskovití trpí v přírodě řadou ektoparazitů (blechy, vši, klíšťata). Klíšťata musíme po přenosu zvířat opatrně odstranit. Terárium musíme pravidelně čistit a substrát i všechny předměty vyměníme za nové jinak se vystavujeme nebezpečí pomnožení blech. Vzhledem k velmi malé hmotnosti zvířátek není možné použít chemické přípravky na jejich ničení