Klobouk 5-12 cm v průměru, hladký, nešupinatý, tence masitý, hedvábně hladký, po otlačení a ve stáří výrazně žloutne. Barvy bledě krémové až sírově žluté, na vrcholu narůžovělý, později tmavnoucí. Na okrajích se zbytky vela.
Lupeny volné, barvy v mládí bělavé až červenavě růžové, ve stáří čokoládově hnědé, ostří lupenů světlejší.
Prsten dvojitý, a převislý, hladký, velký, sukničkově odstávající, často téměř mizející, svrchu bílý, na spodní straně je žlutavý a nese jemné šupinky.
Třeň 6-12 cm vysoký, 1-2 cm tlustý, válcovitý, dutý, jemně šupinkatý nebo holý, na bázi má mírně odsedlou hlízu, u vrcholu narůžovělý, směrem dolů tmavne až černá. Stářím a pomačkáním povrch výrazně žloutne.
Dužnina bílá, na řezu žloutne, ve vrcholu třeně slabě červená, chuť příjemně nasládlá, vůně anýzová.
Výtrusný prach čokoládově hnědý až skoro černý, výtrusy vejčitě elipsoidní, barvy čokoládově hnědé, velikosti 5-6 x 3-4 µm.

Výskyt červenec až říjen, smrkové monokultury na vápenatých půdách, např. karlštejnské smrčiny. Vyskytuje se však i v listnatých lesích.
Upřednostňuje bohaté lesní půdy smíšené s detritem.

Jedlá.

Pečárka ovčí (Agaricus arvensis) je mohutnější, v mládí má třeň plný a nemá jej hlízovitě rozšířený, dále má větší výtrusy a odlišné cystidy. Je také jedlá.
Pečárka hlíznatá (Agaricus essettei) má třeň ve spodní části hlízovitě rozšířený, při čemž je tvar hlízy deskovitě zploštěly a vypadá jako uťatý. Je jedlá.
Pečárka zápašná (Agaricus xanthodermus) intenzívně žloutne a na řezu třeně má karbolový nebo inkoustový zápach. Je jedovatá.
Muchomůrka jízlivá (Amanita virosa), která nikdy nemá narůžovělé až čokoládově hnědé lupeny. Je smrtelně jedovatá.

Patří k dobrým jedlým houbám s kořennou vůní po anýzu. Silvicola znamená obývající les. Nevýhodou je, že obsahuje hodně těžkých kovů, hlavně kadmium.