Čeleď Cactaceae, česky kaktusovité, v sobě zahrnuje něco přes 100 rodů a přes 2000 druhů s tím, že do tohoto počtu již nezapočítáváme nespočet odrůd a variet. Původně se všichni zástupci této čeledi vyskytovali pouze na území Ameriky, avšak již brzy po objevení kontinentu Evropany, se některé druhy, jako např. zástupci rodu Opuntia, rozšiřují i na ostatní kontinenty, kde se jim daří na územích s obdobnými klimatickými podmínkami. Jménem "kaktus" v obecné mluvě často označujeme i jiné dužnaté, trnité rostliny z jiných čeledí. Toto jméno pochází z řečtiny (=kaktos, samozřejmě, že staří Řekové tehdy americké kaktusy ještě neznali, takto nazýval Theophrastus ve 3 st.př.n.l. ve svém díle Historia plantarum ostnitý artyčok) a použil ho prvně Carl von Linné, roku 1753, jako pojmenování rodu Cactus, kam přiřadil 22 tehdy známých druhů kaktusů. Dnes patří všechny kaktusovité mezi sukulentní rostliny, které dále členíme na 4 podčeledi a další menší taxonomické jednotky jak je uvedeno u jednotlivých skupin.

Autorizace čeledi v nedávné době prošla změnou. V roce 2001 provedl známý americký botanik, systematik, profesor James L. REVEAL z Brigham Young University, poslední revizi čeledi Cactaceae v práci The revision of App. IIB of the Code: Comments on Durande (1782). Zde uvedl, že záznam prvního popisu čeledi Cactaceae provedl Jean F. DURANDE (1732-1794) v Notions élémentaires de botanique roku 1782, to je o sedm let dříve než JUSSIEU, takže podle práva priority prvního popisu by se měla dnes uvádět celá citace popisu čeledi takto: Cactaceae Durande, Notions Elém. Bot.: 287, 1782. Pro zjednodušení tedy Durande, 1782. Toto nové autorství u čeledi je i dnes diskutované. Původní autoritu Jussieu, 1789 ještě užívá např. i E. F. Anderson (1932-2001) v kompendiu The Cactus Family (2001).

Pozn.: Protože je vymezení čeledi tak, jak ji popsal Jussieu notoricky známé a široce používané, bylo jméno Cactaceae Juss. zakonzervováno a je tedy i v současnosti jediným správným autorizovaným popisem čeledi.

Pro většinu kaktusů je charakteristický zelený, velmi dužnatý a rozšířený stonek, uzpůsobený přijmout velké množství vody, který plní veškeré funkce, které u běžných rostlin plní listy, zejména fotosyntézu. Jedinou výjimkou mezi kaktusy, který má zachovány listy je rod Pereskia, který tedy chápeme jako spojovací článek mezi kaktusy a rostlinami s normálně vyvinutými listy. Z dalších znaků typických pro kaktusy je třeba jmenovat areoly (=zakončení zkrácených větévek, které nesou trny, chlupy, ostny, fyziologicky se podobají nodům/uzlinám běžných rostlin), trny (=výrůstky pokožky), glochidie (=u opuncií štětinovité trny zakončené zahnutými háčky). Mnoho druhů kaktusovitých charakterizují harmonikovitá žebra či hrbolky, která umožňují rostlině při příjmu velkého množství vody se roztáhnout a naopak při nedostatku se opět stáhnou. Tvar kaktusů je různorodý od 20 m vysokých sloupovitých stromovitých rostlin, přes válcovité, kulovité až po velmi drobné, tvar je vždy uzpůsoben tomu, aby docházelo k co nejmenší ztrátě vody. Taktéž trny a ostny nechrání kaktusovité pouze před zvířaty, nýbrž také pohlcují ultrafialové záření a snižují výpar, zejména ve vrcholových partiích rostlin, kde jsou citlivá růstová pletiva bývá otrnění nejhustší. Zvláštní útvar, tzv. cefálium, takto vytváří kaktusy rodu Melocactus. Opuncie svůj stonek často větví na segmenty, kterým říkáme kladodia. Květy mají kaktusy obvykle oboupohlavné, jednotlivě přisedlé, různých velikostí a barev (kromě modré). Okvětí (periant) zpravidla nálevkovité. Plody bývají dužnaté, někdy jedlé a obsahují mnoho semen.