promastigot 14–20 µm x 1,5–4,0 µm
amastigot 3–5 µm x 1–3 µm

Protáhlé tělo je opatřené na předním konci bičíkem. Přenašeči infekce jsou nejčastěji drobní komárci rodu Phlebotomus (přenašeči leishmanióz Starého světa – Evropy, Asie a Afriky) a rodu Lutzomyia (leishmaniózy Nového světa – Jižní a Střední Ameriky) a právě v zažívacím ústrojí těchto bezobratlých vektorů (nebo v laboratorní kultuře) se vyvíjí a reprodukuje bičíkatá forma leishmanie, promastigot.
V teplokrevných obratlovcích lze nalézt druhou morfologickou formu leishmanie, ovoidní a bezbičíkatý amastigot. Jeho hostiteli jsou kromě člověka četní savci, často se jedná o rezervoárové hostitele. Morfologicky se jednotliví zástupci rodu Leishmania neliší a před rozvojem molekulárně biologických metod byli děleni do druhů a poddruhů podle rozdílů v klinických projevech, geografickém rozšíření a právě i dle rezervoárových hostitelů. U člověka působí komplex onemocnění od kožních, kožně slizničních až po nejzávažnější orgánové, viscerální formy.
Po vstupu do těla obratlovce, který se uskuteční sáním bezobratlého přenašeče nebo kontaktem, jsou promastigoti pohlceni mononukleárními fagocytujícími buňkami, především makrofágy. V jejich vakuolách se pak jako amastigoti rychle množí. Po prasknutí buňky jsou uvolnění parazité opět fagocytováni a mohou se dále šířit v savčím organizmu. Zdá se, že důležitým faktorem, který pravděpodobně určuje typ onemocnění jednotlivými druhy a poddruhy leishmanií, je teplota – některé druhy působící kožní formy patrně nemohou přežívat uvnitř těla savce. Z leishmanií Starého světa vyvolává onemocnění kůže Leishmania major, Leishmania tropica, Leishmania aethiopica. Papula vzniklá v místě sání přenašeče ulceruje (inkubační doba týdny až roky), až se vytvoří typická nehojící se kráterovitá léze s navalitým okrajem (kde je infekce nejvíce aktivní – biopsie).
Kožní vřed se může vyskytnout jen jeden nebo proces pokračuje tvorbou dalších. V tropech a subtropech navíc často dochází k sekundární bakteriální či mykotické infekci. U Leishmania major vznikají nekrotické a exudativní „vlhké vředy“ s vyvýšenou periférií, rezervoárem jsou hlodavci. Leishmania tropica způsobuje „suchý vřed“, rezervoárem je pes. Leishmania aethiopica má stejně jako Leishmania major tendenci k ulceraci a někdy vzniká difuzní kožní leishmanióza, rezervoárem jsou horští damani. K léčbě kožních forem slouží obstřiky antimonovými preparáty v kombinaci s celkovým podáváním ketokonazolu nebo amfotericinu B.
Orgánovou, viscerální formu leishmaniózy Starého světa vyvolává Leishmania donovani (kala azar), Leishmania infantum (dětská viscerální leishmanióza) a Leishmania archibaldi. Vyvíjí se zpravidla 2–6 měsíců a je provázena perzistující mírně zvýšenou teplotou. Významným příznakem je splenomegalie a méně často hepatomegalie, obvykle u starších případů. V krevním obraze převládá anémie a leukopenie, pacient může být kachektický, přidružují se další komplikace. Pro diagnostiku preferujeme odběr materiálu ze sleziny nebo sternální punkci. Vedle mikroskopického vyšetření biopsií, izolačního pokusu na zvířeti nebo kultivace na umělé půdě jsou pro diagnostiku viscerální formy k dispozici sérologické metody detekce protilátek. Orgánová forma se léčí některou z lipidových forem amfotericinu B.
I v zemích Nového světa je rozpoznáno více než 20 druhů leishmanií, které jsou prokazatelně schopné vyvolat onemocnění člověka – jde o mukokutánní zoonózy schopné reagovat s naším organizmem. Zejména u tzv. komplexu Leishmania braziliensis vznikají po rozsevu prostřednictvím makrofágů četná sekundární metastatická ložiska i obávaná a znetvořující kožně slizniční forma s postižením kůže, podkoží a chrupavek. Kožní forma je poměrně dobře léčitelná, ale při metastatickém postižení sliznice dýchacích cest nemusí být prognóza příznivá. Dále jsou klasifikovány komplexy Leishmania maxicana, Leishmania chagasi, Leishmania amazonensis, Leishmania peruviana a další.