Tento rod dnes zahrnuje jen malou skupinu mexických kaktusů, která je však často různě chápána, neboť zde v minulosti probíhaly časté diskuse ohledně zařazení druhů do tohoto rodu. Je to dáno i tím, že tyto kaktusy jsou velmi populární mezi pěstiteli a snadno se i rozmnožují. Problém se správným začleněním začal již v roce 1841, kdy George Lawrence zařadil do vytvořeného rodu Echinofossulocactus 26 druhů, které byly neurčitého typu, patřící dnes nejméně do 5 jiných rodů. Karl Schumann(1897-98), nevěnoval mnoho pozornosti Lawrencově klasifikaci a vytvořil samostatný podrod Stenocactus, do kterého přiřadil některé druhy z tehdy velmi rozsáhlého rodu Echinocactus. Až později N.Britton a J.Rose (1919-23) si uvědomili vazby v Lawrencově členění a vybrali si druh Echinofossulocactus coptonogonus jako typový druh, neboť zrovna byl prvním v abecedním pořadí Lawrencovy práce. Samotné jméno Echinofossulocactus se mnohým zdálo moc dlouhé a proto navrhovali alternativy např. Brittonrosea či Eofossus. Roku 1980 se ujal analýzy a vyřešení taxonomických a nomenklatorních problémů v rámci tohoto rodu David Hunt, který spozoroval, že druh Echinocactus helophorus (dnes E.platyacanthus) splňuje nejlépe Lawrencovy charakteristiky a navrhl ho tedy jako nový typový druh pro skupinu Echinofossulocactus, který se však zároveň stal synonymem rodu Echinocactus. Komise pro Spermatophyta (1987) zamítla zachování jména Stenocactus pro tyto druhy, což navrhoval W.Tjaden (1982). Při zařazování druhů Komise hlasovala v některých případech pro zařazení podle Huntovy klasifikace a uvolněné jméno rodu Stenocactus bylo použito pro kaktusy nesplňující typizaci podle Hunta.

Jméno Stenocactus pochází z řečtiny (stenos=úzký, tedy úzký kaktus), což odkazuje na velké množství úzkých žeber těchto kaktusů. Relativně nedávno (1979) recenzi Stenocactus provedl N.Taylor. Rozsáhlou studii rodu v terénu provedla i K.Gardner, avšak své výsledky nepublikovala. V současnosti se International Cactaceae Systematics Group rozhodla v rámci rodu uznat 10 druhů, přičemž 3 (S.hastatus, S.rectispinus a S.sulfureus) byly označeny za nejisté. Druhy rodu Stenocactus jsou velmi variabilní ve svých vegatativních charakteristikách, které vedou neustále k návrhům nových druhů.

Malé kaktusy, skromně, obvykle samostatně rostoucí, téměř kulovitého až krátce válcovitého tvaru. Žebra početná, ostrá, úzká, často zvlněná, nekdy v mládí hrbolatá. Areol málo, daleko od sebe. Trny přímé nebo zakřivené nahoru, nikdy hákovité, zřetelně rozlišitelné na 2 skupiny; horní skupina velké, dýkovité, dolní skupina menší paprskovité. Kvetou za letních dní, malými, krátce nálevkovitými až zvonovitými pestrými (bílé s hnědými či fialovými středovými žilkami) květy. Plody malé, obvykle kulovité, bledě zelené, usychají, pukající podél jedné strany. Semena široce oválná, jasně černohnědá s vydutým povrchem, 1,4 mm v průměru.

V první řadě pouště v Chihuahua, které jsou severně a ve středním Mexiku.